VII. kapitola: O rodičích a dětech
VII.: O rodičích a dětech
Ráno ho Luke opustil. Domluvili si poslední možnosti, pak nasedl do své stíhačky a za chvíli byl pryč.
Vader se za ním dlouho díval, dokud se mu neztratil v záři vycházejících sluncí, které začínaly rozžhavovat poušť do běla. A najednou ucítil, že za ním stojí.
Cítil tu pokroucenou Sílu, která ji provázela na každém kroku. Mohl by cítit, jak dýchá, kdyby se snažil.
"Dobré ráno," oslovila ho tiše.
"Dobré ráno, Zineé," usmál se a pak se pomalu otočil. Byla krásná, svým drsným způsobem a jemu učarovala. A teď tu byla a on přemýšlel, co říct. Pak ho napadlo jediné: "Chceš mě za to praštit?"
"Nepopírám, že jsem chtěla," odtušila a pak zdvihla ruce. Nebyla ozbrojená. "Ale Han je venku a bude v pořádku. Už zase nemám důvod."
"Možná uražená pýcha? Nebudeš mi nadávat, že jsem tě zklamal?"
"Já jen nemám ráda, když mi lidé lžou," zkřivila tvář. "Nenávidím, když mi lžou ve chvílích, kdy by měli říkat pravdu. Kdybys mi sám řekl, cos s Hanem udělal... bylo by to lepší."
"Rozčílila by ses a zase chtěla utéct."
"A tos nechtěl, co?"
"Ne."
"Vadere!"
"Neříkej mi tak, prosím."
"Anakine... Utekla bych. Možná. Co je to vůbec za módu, držet na Imperiálním křižníku rytíře... mistra Jediů? Ano, utekla bych, ale... Měl jsi mi říct pravdu."
"Měl, omluvám se. Bylo to sobecké."
"To tedy bylo."
"Zlobíš se pořád?"
Chvíli se mračila. Krčila nos a špulila ústa, ale vypadalo to hezky, skoro roztomile. Pak to napětí ve tváři a ve svalech povolilo. Zavrtěla hlavou.
"Ne. I kdybych chtěla, už ani nemůžu..."
Jeho Síla jí přejela po zádech. Přesně v těch místech, kde ji včera hladil Lando. Než mu řekla "ne" a následně ho opila tak, že docela počestně usnul na gauči.
Díval se na ni a pak to znova ucítila. To jak ji ta Síla pohladila a opatrně objala. Vypadalo to, že ji na jedné straně svádí a na druhé... se stydí.
"Anakine...?" Podívala se mu do očí. Ty její byly zmateně překvapené. Netušil ale, jestli je to překvapení příjemné, či nikoliv.
"Zineé..." díval se na ni a pak k ní popošel a natáhl ruku. Dotkl se její dlaně. Jemně vzal její ruku do té své. Byla drobná a křehká, trochu hrubá, jako všechny ruce, které bojují, a přece taková, že ji zatoužil držet napořád.
A Zineé tam jen stála, bez pohnutí, beze slova. Jen se dívala, jak ji opatrně drží a hladí.
Víc se nepohnul jen ji tak držel, jako by se bál, že jí tím ublíží. A pak si její ruku přitáhl k sobě a druhou ji pohladil. Co na tom, že sám měl na rukou rukavice a jeho ruce byly bionické. Cítil to a ona také.
A pak se pohnula. Jako ve zpomaleném filmu, tak mu to připadalo. Ale i tak to gesto vypadalo razantně. To, kterým od jeho rukou odtáhla ty své a nekompromisně ho těch rukavic zbavila. Jeho představy o její kůži, které snil kdysi dávno ve své kajutě, nelhaly. Ani trochu. A pak si jeho dlaň přitáhla blíž a opřela se do ní tváří.
Měl už dokonalejší náhrady, byla na nich kůže a ten dotek... cítil. Trochu se usmál a pak ji druhou rukou pohladil po vlasech, které jí spadaly do obličeje. Nemluvil ani jeden z nich. A přesto to ráno bylo pro oba něčím zvláštní.
"Budu muset jít," zašeptala po nekonečně dlouhé chvíli, kdy si jen tiskla jeho dlaň k tváři a přitom od něj stála na délku jeho paží. "Chci letět na Dagobah. Vidět Yodu. A potom to všechno nějak skončit..."
"Mluvil jsem s Lukem. Poletíš s ním, tak ti to snad všechno řekne."
"Snad."
"A Zineé…"
Podívala se na něj. Její oči zářily tím zvláštním světlem, které v očích lidí vídal jen málokdy. A jen málokdy pohled takových očí patřil jemu. Pak kývla.
"Vím..."
Díval se na ni a pak se usmál. "Poletíš v Rytíři?"
"Proč by ne?"
"Dáma je vylepšený typ."
"Ty máš Rytíře raději..."
"Ano, proto jsem řekl, že je tvůj."
"Jednou ti ho vrátím. Až se stane zázrak a nějaký mechanik mi dá dohromady Reviu..." Tiše se zasmála. Pak se mu jemně vytrhla a otočila se k odchodu.
Najednou měl pocit, že něco ztrácí, že měl něco udělat a neudělal to, v tom se obrátila zpátky. Byla pořád blíž. A blíž. Až se o něj opírala, držela ho za ramena. A pak ho políbila.
Objal ji v pase a polibek opětoval. Ze začátku něžně, jako by se loučili. Ale pak... byl divoký jako oni dva. Jako by jí říkal, co cítí a ona mu to potvrzovala. Polibek plný potlačovaných pocitů. Vášně? Lásky?
Vjela mu prsty do vlasů, ten pocit, který cítil už dvakrát se teď napotřetí stal skutečným a velice přítomným. Cuchala ho, zatímco jí plenil ústa a přál si, doufal, aby cítila to samé. A on jí držel. Skutečně držel ji, ne nějaký nehmotný přízrak Síly.
"Musím... jít..." vydechla po chvíli.
"Já vím," řekl a přitiskl ji k sobě blíž. "Každý za svými povinnostmi."
"Ano."
"Bude to nebezpečné."
"Já vím."
"Dej na sebe pozor, prosím. Dej na sebe pozor, ano?" řekl a znova ji políbil.
"Pravděpodobně se ještě uvidíme, než tohle všechno skončí..." Lehce se ušklíbla a pak se od něj odtáhla. A postavila se tak daleko, aby na ni nedosáhl. "Mimochodem, taky bych uvítala, kdyby ses už nenechal vyhodit do vzduchu..." zašeptala potom.
"Neboj se, to nemám v úmyslu."
"A ať tě nedostane Císař, jasné?"
"Ano, madam," usmál se.
"Stejně jsi parchant," vrátila mu úsměv sladce. A najednou byla pryč.
"Možná větší, než bych chtěl,"zašklebil se. Pak se vydal k Dámě. Byl překvapený, že tu mu nechala. Přeci jen byla blíž než Rytíř. Už nebyl čas, musel zpět. Na Executor, ke své masce. A ke hře, kterou bylo třeba dokončit. Dotáhnout až do úplného konce¨
* * *
Dagobah je planeta ještě nehostinnější než Tatooine a Argan dohromady. Bažiny, močály, mlha a vlhko. Strašlivé místo. Ale k Yodovi se hodilo. Hodilo se k jeho představám o klidu a meditaci. Hodilo se naprosto jako symbolický konec starého Řádu.
Přistáli hladce. Lukova stíhačka tentokrát v té odporné vodě neskončila a ona se posadila pár desítek metrů od něj. Stromy Rytíři nevadily, jednoduše je zlámal.
A pak najednou seděla v Yodově příbytku a jen tiše zadržovala slzy.
…
"Ty... vrátila ses," zašeptal bývalý mistr Jediů.
Jen tiše přikývla.
"A důvěru Skywalkera i Luka máš."
"Ano."
"Ty věříš, že on k Světlé straně se vrátil?"
"Věřím," přikývla znovu, příliš otřesená až do hloubi duše. Jedenáct dlouhých let. Dlouhých, předlouhých let, kdy řekla, kdy sama sobě přísahala, že žádný rytíř Jedi nebude. Nikdy. Ale byla.
"To dobře je," přikývl Yoda a natáhl k ní svou malou, vrásčitou ruku. "Nám odpustit zkus... Prosím."
"Odpustila jsem," vydechla tiše.
"A sobě odpustila jsi?"
"Nerozumím."
"Ty v srdci stejnou bolest máš jako Anakin. Sobě odpustit nedokážeš."
Sklopila oči a potom vzala ruku jemně do své. "Možná to jednou dokážu. Až bude ten správný čas," usmála se něžně a potom ho pohladila. "Odpočívej, mistře..."
"Odpočívat budu. Už napořád. Ale rád viděl jsem tě."
"Ne naposledy."
"Vím." Yoda se konečně pousmál. Pak jí naznačil ať se skloní. Když to udělala, jemně ji pohladil po vlasech.
Zjihl jí pohled, potom poplácala Luka po zádech a vysoukala se z Yodova domu ven. Pršelo. Jak příhodné. Věděla, cítila, že už se blíží konec.
Věděla, že Anakin by s ním rád mluvil také, ale jejich cíle... Pro to, nač se chystali, musel být tam, kde je. I když, Yodu přeci nevidí naposledy, tím si byla jistá. určitě se objeví. Musí, nakonec. Tomu věřila. Stejně jako tomu, že Vader, Anakin, je nezradí i kdyby ho teď Císař mučil.
Přejela si po rtech. Chutnal... Nádherně. Na okamžik zavřela oči a vzpomínky na ten polibek, to jak ji držel v náručí, jí vehnaly do tváří červeň. Teď nebyla nejlepší chvíle pro sexuální pud, ale...
Zineé?, zašeptal hlas za ní. Poznala ho. A bleskově se otočila. A první, co jí přišlo na mysl bylo jedno slovo. Jedno jediné.
"Tati..." hlesla tichounce. V Yodově domku se právě setmělo.
Jsem tady Zineé. Už se na mě nezlobíš?, zeptal se tichý hlas a pak se ze šera vyloupla jeho silueta. Věděla, že je to duch, na druhé straně, ale zatoužila ho obejmout.
"Ne..." Nevěděla proč to řekla, ten vztek, který jí na deset let donutil zavřít všechny dveře a přestřihnout všechna vlákna - a najednou to viděla. "Promiň," zašeptala potom. "To jsem neměla. NE tak krutě... Já... neměla jsem to... mrzí mě to..." Bezmocně se svezla na rozmokřenou zem.
Zineé, přešel k ní a najednou jako by cítila jeho dlaň na svém rameni. Já se ti omlouvám. Potom, co jsem ztratil Anakina, hledal jsem pro sebe druhou naději jako učitel. Bál jsem se, že už ji nezískám a pak jsem našel tebe,. A asi si chtěl dokázat, že jsem dobrý učitel, že to s Anakinem nebyla moje chyba…
"Nebyla jsem dobrá žačka..." zaštkala tiše.
A já nebyl dobrý učitel. Měl jsem vědět, že pořád jsi to ty, že máš taky právo mít a chtít něco pro sebe, mít možnost své volby. Zklamal jsem, když jsem ti to právo odepřel, v domnění, že o tvém osudu musím rozhodnout sám...
"Ani dobrá dcera," sklonila hlavu. "Vzpomínáš si? Nikdo nechce dítě, které krade. Zineé - zlodějka, varovali tě..."
Já tě chtěl a měl tě rád. Stejně jako kdysi Anakina.
„Anakin…“
Pořád si to vyčítám u tebe i u něj, snažil jsem se být jako Qui-Gon Jinn, ale neměl jsem jeho shovívavost.
Zavrtěla hlavou, ale potom se na něj přece jen podívala. Strašlivě zestárl za ta léta, kdy se neviděli. Ale přesto ho poznávala, jeho milý úsměv, starostlivě nataženou ruku... Chtěla se ho dotknout, ale její dlaň prošla skrz. To ji trochu vrátilo na zem.
A víš, co jsem ti tenkrát řekl?, usmál se Obi-Wan ještě víc, že chci dítě, které krade. Protože je šikovné.
Konečně mu úsměv oplatila. A v té chvíli se objevil Luke.
"Yoda..."
Obi-Wan sklonil hlavu.
Když ji ovšem zase zdvihl, v očích měl všechno možné, jen ne smutek.
"Yoda s tebou vždycky bude. Jako já..." usmál se potom, i když se snažil vzhledem k situaci tvářit vážně.
"Ale co Lukův trénink?"
"Ten teď povedeš ty. A pak možná s ním pomůže jeho otec."
"Anakin?"
"Ano, má ho rád, to už jsem viděl."
"Jsi si jistý, že chceš aby budoucího nadějného obnovitele Řádu dostal do rukou někdo jako já?" zeptala se konečně s nádechem starého dobrého sarkasmu.
"Hele, já do toho mám snad taky co mluvit, ne?!" ozval se Luke, i když se nezlobil doopravdy. A Zineé se rozhodla neopakovat staré chyby:
"A samozřejmě by ses měl taky zeptat jeho," podotkla tiše. Obi-Wanův ostříbřený odraz přešel mezi ně.
"Ano, to bych měl," připustil potom. "Luku? Tvé vyjádření?"
"Ano, chci dokončit výcvik a rád bych aby ho vedla Zineé."
"Děkuji," usmál se Obi-Wan.
"Není zač," ušklíbla se Zinek.
"A ano, Zineé, chci, abys ho vedla ty. Protože staré řády v novém světě nepřežijí, pokud se nepřizpůsobí. Vím, že nemáš takovou moc Sílou disponovat, ale máš něco, co bude potřebovat víc. Víš o životě, o všech jeho přednostech a nedostatcích. Víš to, co jsem já s Yodou opomněl. Všechno, co bude Luke potřebovat..."
"Já... měl bych jen jednu otázku," ozval se Luke a pak si sedl na nedaleký kámen.
"Ano?"
"Jsem poslední naděje Aliance. Ale Yoda mluvil o další... A nejmenoval Zineé," - ta se v tu chvíli ušklíbla, proč asi, že? - "ale mluvil o dalším... Skywalkerovi?"
"Mluvil o tvojí sestře,“ pokýval Obi-Wan hlavou. „Kdysi jste museli být rozděleni a ukryti, aby vám váš otec nemohl uškodit…“
„Leia…“ vydechl Luke, když si uvědomil pocit, který se ho v přítomnosti princezny zmocňoval, ale který nemohl nazvat láskou…
„Ano, Leia Organa je vlastně Leia Skvwalker, tvoje sestra. Dvojče. Anakinova dcera," usmál se Obi-Wan.
" Leia je moje sestra…"
"Ano."
"A otec o tom ví?"
"Ne, nevěděl ani o tobě."
"Ale - ale proč jsi mi nic neřekl?!" vyjekl náhle Luke.
"Museli jsme vás rozdělit. A schovat, aby vás Anakin nenašel. Byli jste poslední naděje, jediná naděje... Než jsem se rozhodl, jak jsem se rozhodl."
"Ale…"
"Anankin se dal k Temné straně. Věřil, že zabil vaši matku, šílel. Lovil Jedie. Zabíjel na potkání, protože se domníval, že už nemá, co ztratit. Museli jsme vás ukrýt, protože jeho činy kontroloval Palpatine. A ten vás správně považoval za hrozbu."
"Ale matku... to snad ne!" Luke se zachvěl.
"Ne," zavrtěl Obi-Wan hlavou. "Ne. Nebyla to jeho vina... Byla moc slabá a vyčerpaná."
Zineé se zdvihla a pomalu Luka vzala kolem ramen.
"Nezabil ji..." ubezpečila ho potom.
"Jak to můžeš vědět?"
"Vím to. Skutečně to vím."
"Jenže jak...?"
"On by to neudělal. Ano, tehdy šílel, ale vždycky ženy chránil. Už kvůli své matce. Tu tvou nezabil, opravdu ne."
Luke na ni pohlédl a potom na Obi-Wana. Nakonec přikývl.
Ano, věřil jim. Ale hlavně věřil otci. Otec... byl možná na Temné straně, možná sám byl dlouho temný, ale něco takového - věděl, doufal, přál si a modlil se, aby nic takového nikdy nedokázal.