Díl první: Mlha
Procházel jsem ulicí a proklínal tu zatracenou mlhu. Člověk v ní neviděl ani na krok a ještě k tomu mu ta mrcha lezla až do morku kostí. Přitáhl jsem si límec od kabátu (nebo spíš tomu co z něj zbylo) blíž k tělu a zauvažoval kolik toho dneska asi vydělám. Ani jsem si neuvědomil, že naproti mně někdo jde, dokud jsem se nosem nezabořil do měkkého kabátu.
Původně jsem chtěl jen projít se zabručením „Pardon.“ Z nějakého důvodu jsem však náhle zvedl hlavu a střetl jsem se s trochu melancholickým zeleným pohledem. V tu chvíli jsem nebyl schopen ani myslet, natož prohodit omluvu. Ty oči mě uvěznily a nechtěly pustit.
Mlha. Nemám ji rád. Člověk si připadá úplně sám na celém světě. A tomu pocitu nemůže uniknout.
Je všude kolem. Ne nadarmo se tohle místo nazývá Městem mlhy. Ty husté chuchvalce se mi převalují pod nohama a přesto můj krok netlumí. Nesou ho do dálky nekonečnou hluchou ozvěnou.
Jdu pomalu, nač spěchat? Tomu tichu, prázdnotě v mé duši stejně neuteču. A tyhle uličky mají prazvláštní kouzlo. Strašidelné, ale lákavé. Probouzí touhu. Touhu i v srdci, které je zlomené, chladné a prázdné. A já tomu kouzlu podlehl. Toužil jsem, ale nevěděl po čem.
A pak… Na hrudi jsem ucítil lehký dotek a letmo zahlédl dech srážející se v obláčky páry. Ani jsem si neuvědomil, že jsem do někoho vrazil, ale jakmile se mi podíval do očí… Ani jsem nechtěl udělat další krok, jak jsem měl původně v úmyslu.
Ty jeho oči, ten pohled mě zajmul. Uvěznil.
******
„Pardon,“ vyhrkl jsem ze sebe namáhavě přes knedlík v krku, který se v něm bez jakéhokoliv důvodu prostě objevil.
„Nic se nestalo,“ odpověděl jsem a marně přemýšlel, co se v takové situaci dělá. Jak myslet, když se vám myšlenky rozutíkají?
„Jste v pořádku?“ Co to melu?, divil jsem se v duchu. Jenže jsem nechtěl odejít, nechat se propustit z toho jarního vězení jeho pohledu.
„Já… Já…“ Ne. Prostě nejsem schopen říct kloudnou větu. Nejsem schopen posbírat si myšlenky. Ty jeho oči. Oči mlhy, která nás obklopuje…
„Ještě jednou se omlouvám. Raději půjdu,“ prohodím a chci odejít. Mozek dává příkaz, nohy však neposlouchají. Stojím dál jak tvrdé Y.
Slyším jeho hlas a myšlenky se rázem slijí v jednu divokou řeku. Chce odejít!, zabuší mi ve spáncích. Z náhlého popudu jej chytnu za rukáv a skrze látku sevřu jeho hubenou paži. „Prosím,“ zašeptám. Prosím ho. A ani nevím o co. Jen nechci, aby odešel.
Prosí a já nevím o co. A možná to neví ani on sám. Nevím, a tak jen stojím a převaluji tu jeho prosbu v mysli. Ten dotek mě z nějakého důvodu znervózňuje. „Musím jít,“ zopakuji a jemně se vyvléknu z jeho sevření.
Odejde. To setkání trvá jen pár vteřin. Jen pár vteřin se naše pohledy střetávají. Jen pár vteřin ho držím. A už teď vím, že ho nechci pustit. Ale on chce odejít a v tom mu bránit nemohu. Jen vím, že jeho oči, šedé jako mlha kolem nás, nezapomenu.
Nohy se nakonec samy rozpohybují a já procházím kolem něho. Stále mě drží za paži, ale já se pomalu ztrácím v mlze, která nás pomalu obklopuje a okrádá mě o ten lehký dotek jeho dlaně. Jeho pohled mi doslova propaluje záda. „Sbohem,“ zašeptám neslyšně a zmizím v jedné z uliček.
Odešel. Odešel a nechal mě tu stát s ránou tak hlubokou, že pochybuji, jestli se ještě někdy zahojí. S ránou, kterou vytvořily jeho oči. A proč? Vždyť to byl jen kluk, usmrkanec. S očima mlhy… S očima, které mi vypálily do duše cejch. Ale odešel a já už ho nikdy neuvidím. Jen v sobě ponesu vzpomínku na setkání v mlze. Vzpomínku, kterou čas zapráší a zasune hluboko do mé mysli.
Komentáře
Přehled komentářů
Jsem zvědavá kdy se opět potkají.
.........
(mája, 29. 10. 2007 14:32)P/áni,tak tohle si zamiluji i já. Sice pořád nevím,kdo je básník a kdo ten druhý,ale NÁDHERA. moc se mi to líbí. Ale co jiného by mělo vzniknout,když to píší dva talenti?
jééje
(misako, 28. 10. 2007 19:08)to je teda něco. je to moc moc pěkný a hrozně zvláštní. nemůžu se dočkat další kapitoly, protože mě to taky uvěznilo :-)
o_O
(E..., 28. 10. 2007 18:28)to bylo vážně zajímavý! takový úplně jiný a přece...zajímavý
Pro Vás dvě
(Kat, 28. 10. 2007 14:03)
krásný, když vy dvě píšete.Je vidět jak to píšou dva rozdílný lide, i když je to spíš poznat podle stylu.
Moc se mi to líbílo jak popisujete setkání dvou náhodných lid. Líbí se mi spojení první osoby a popisu města mlhy.
Čekám další kde se to více vyjasní, protože opravdu nevím kdo tam mluví koho a kdo jsou.
Paráda.
(Karin, 26. 7. 2017 13:53)