Díl devatenáctý: Píseň osamění
„Mistře ještě jeden úsměv. Sem! Sem! Sem!“ povykují kolem mě malí tlouštíci s bezzubými úsměvy. Co tu všichni chtějí, ptá se má zraněná duše schoulená v koutku mé hrudi. Vydal jsi knihu, jsou to novináři, odpovídá rozum a zároveň dává příkaz rtům, aby se usmívaly.
Uplynulou několik měsíců, nebo několik let? Nebo jen pár minut od doby, co jsem naposledy viděl jeho mlžné oči? Nevím. Vznáším se kdesi na pomezí reality a vzpomínek.
Vzpomínky a jeden list papíru, to je vše co mi po něm zbylo. A zraněná, bolavá duše…
Přesto se usmívám a odpovídám na zvídavé dotazy.
Jen v noci, když nemohu spát, bloudím domem jako náměsíčný a znovu a znovu si čtu jeho dopis na rozloučenou. Také se pokouším slepit rámeček, který jsem tenkrát v návalu vzteku rozbit. Je to jako kdybych se pokoušel slepit minulost. Beznadějné…
******
Bloumám zšeřelými ulicemi města Liverpool a občas nakouknu do výlohy obchodu. Nevnímám, co ukrývají. Tisknu si k srdci jedinou vzpomínku na Básníka. Jedinou kromě těch co mi zůstaly v mysli. Uběhlo již několik měsíců, co jsem odešel. Přesto si má duše připadá jako by to bylo včera.
Můj pohled opět padne do výlohy. Chci se odvrátit, ale náhle strnu. Vběhnu do knihkupectví a do ruky popadnu knihu, jež jsem spatřil za sklem. Rychle ji prolistuji a zjistím, že jsem se nemýlil. Všimnu si i věnování: Mým dvěma synům Vyvyanovi a Cyrilovi.
Písmo se náhle rozmaže a já knihu zavřu. Láskyplně přejedu prstem to jméno. Už pro mě není jen Básník.
Vyklouznu ven a otevřu svou vlastní knihu. Jedinou svého druhu. „Pro tebe, Básník,“ přečtu si a přiložím rty na tu jedinou větu.
******
Léta plynou. Sny se tříští. Vzpomínky blednou, i když se neztratí. Kolik uplynulo času? Kolik vybledlo vzpomínek? Já nevím.
„Chtěl bych se s tebou milovat,“ přitisknou se mi na ucho vlhké rty. „Dnes ne. Nemám náladu,“ zabručím přes rameno. Ale On je… Nemám pro to slov.
Moc dobře ví, kde jsou moje slabiny. Jeho rty se posunou na má ramena i níž. Trpělivě mě líbá po celé hrudi i krku a využívá skutečnosti, že zná mé tělo snad lépe než já sám. Strhne mě do víru bezhlavé, hříšné vášně a dává mi všanc svoje tělo, jako já jemu všechno co mám. Kromě své duše. Protože ta je zamčená v Branách pekla samoty a prázdná. Ale jinak…
Ležíme vedle sebe a naše těla se lesknou potem. On přejíždí mé rty a občas mě políbí na krk. „Mohu se zeptat?“ zaslechnu po chvíli jeho hlas. „Hm,“ posunu se blíž k němu. Cítím chlad. Ale ten cítím už tak dlouho. Nevnímám jej.
„Jsi se mnou šťastný?“
Štěstí? Co to je? Je to věc? Dá se uchopit? Co je štěstí? Hloupé otázky. Možná, ale opravdu jsem šťastný. Momentálně mi nechybí nic. Kromě… Kromě toho pocitu, že létám.
„Ano, jsem s tebou šťastný,“ zašeptám do prázdna. Možná opravdu jsem. Ale nelétám.
******
Koupím si u stánku noviny, které odebírám pravidelně. Na titulní straně mě do očí uhodí obrovský nadpis: UKÁZKA PŘÁTELSTVÍ…?
Chci listovat dál, ale náhle se zarazím. Ty oči!, pomyslím si, když se zadívám na fotku dvou šťastně vypadajících mužů.
Rychle přečtu celý článek. V první chvíli se ušklíbnu. Celkem snadno na mě zapomněl. Ale je šťastný… Pohladím tu tvář na fotce a chci noviny zahodit. Mou pozornost však cosi upoutá a já si je přitáhnu těsně k obličeji.
Pozorně se zadívám a srdce mi poskočí. Těžko říct zda radostí či něčím jiným. V těch zelených očích není to, co v nich bylo se mnou. Není v nich jaro.
Možná nezapomněl…?
******
Čas nezastavím. Nikdo nemůže uchopit řeku času a přimět ji aby změnila svůj rytmus, svůj tok. Ani já to nedokážu, i když bych ze srdce chtěl. A tak léta jdou, odcházejí, mě přibývají vrásky v tváři a stříbro ve vlasech. Léta plynou a mé já plyne s nimi.
On je stále po mém boku. Zůstal. Těžko říct co ho přitahuje. Mé knihy, má sláva? Mé peníze? Je se mnou kvůli penězům? Hloupé otázky. Důležité je, že zůstal. Neopustil mě. Je mi múzou, přítelem, milencem. Je mi oporou, když už nemohu dál. Ale stejně…
Ach, ta mlha. Neustoupí a neustoupí. Město mlhy, tak se tomuto místu říká. Pohltilo mne, uvěznilo a nechce, nechce pustit. Proplouvám jím pomalu, sám, s duší zlomenou, chladnou, prázdnou. Byl jsem prázdný. Byl jsem sám.
******
Roky plynou a já je nedokážu zastavit. Snažím se žít normální život. Našel jsem si práci, ale to je tak vše. Dnes znovu bloumám ulicemi a cítím se sám. Bez lásky, bez přátel… Srdce naříká a oči hledají tu povědomou tvář. Je to tak lepší, snaží se mě přesvědčit rozum. Poslouchám ho a snažím se mu uvěřit, ale duše to odmítá přijmout.
Projdu kolem knihkupectví, kde jsem viděl jeho knihu. Očima přelétnu to jméno a raději se ani nezastavím. Dál směřuji své kroky do studeného, prázdného bytu na konci ulice. Vzpomenu si na toho muže z novin. Jemu evidentně nevadí, že má rodinu.
Kdybych byl stejně bezcharakterní jako ono, mohl jsem teď být na jeho místě. Tak proč? Proč jsem nedokázal nechat si to štěstí?
Protože nechci, aby měl někdo podobné dětství jako já. To proto…
******
Byl jsem zatčen.
Jednou to přijít muselo. Svět nevydrží pozorovat spokojenost jiných, aniž by dokázal stát stranou. Byl bych naivní, kdybych si myslel, že zrovna mě se to vyhne.
A tak přišli. S očima hladové šelmy a studeným pouty. Pro amorální chování, hnusící se všem slušným lidem, popírající a urážející společnost, popírající a znesvěcení instituce manželství a rodiny. Protože jsem žil s mužem a nesnažil se to skrývat.
Jak je sláva pomíjivá… Všechny peníze, společenské postavení, maska výstředního vtipálka – všechno je na nic. Před soudem stojím jako ten nejobyčejnější z lidí, by možná ještě méně. Možná, že ani nejsem člověk. Podle výrazů všech zúčastněných soudím, že jsem spíš nevábná housenka. Jen jednoho člověka očividně potěšilo, že mě vidí. Z těch očí, černých jako půlnoc, doslova kapalo kruté potěšení, když si sedal na svědeckou lavici. Tak se náš ctihodný lord konečně dočkal. Konečně bude mít dušička pokoj…
Chudáci ti lidé, kterým nenávist nahrazuje tělesné potěšení. Kroutil se přitom, až jsem se obával, že na tom podiu pukne vzrušením. Prosím, jestli mu ulevilo odsvědčit, že mě viděl na místech prolezlých hříchem a zvráceností, budiž. Mě už ublížit nemohl. To jsem věděl.
Přiznal jsem všechno.
Bylo mé chování špatné a mé touhy zvrácené?
Ano.
Obcoval jsem s mužem a podpořil bujení hříchu ve své duši?
Ano.
Toto obcování nyní sám shledávám veskrze špatným?
Co je na kráse špatného?
Ano.
Odkýval jsem každou otázku. Bylo mi to už jedno.
Z mého života zbyla pouhá skořápka, kterou odvanul vítr soudní moci a odhalil tak zjitřené bolavé jádro. Nic mi nezůstalo. Žena mě opustila, mé syny si vzala s sebou. Jeho už unavil starý básník se zlomenou duší a odešel do nenávratna. Už mi nezůstalo nic. Jen vzpomínky… A své vzpomínky jim nevydám. Přiznal jsem vše.
Ach světe! Ty obrácený světe! Puritánský uražený ješito! Dostal jsi zadostiučinění, když jsem řekl vše, co se po mě chtělo? Když jsem přiznal touhy své duše? Já jsem zvrácený, amorální, jenom proto, že jsem se miloval s mužem? A co jsi potom ty, co ses mě odvážil soudit? Odvažuješ se mě soudit, ty, co připouštíš, aby lidé museli žít v bídě, děti na ulici, aby lidé museli krást, prodávat svá těla…?
Ne světe, své vzpomínky ti nevydám, své tajemství si odnesu do hrobu. Vzpomínku a tajemství dvou očí skrytých v mlze. Marně se namáhej, své vzpomínky si uchovám, takové jaké jsou. Čisté a nezkalené jedem, který kolem sebe pliveš v návalu bezmocného vzteku.
Nepřijmu tvůj soud. Přiznám vše, ale stejně nemám k čemu.
Špatnému světu se nemám k čemu přiznat.
******
Na město se snesla mlha a vrátila vzpomínky, na které se snažím nemyslet. Nechci jitřit tu ránu, která se stále zdá čerstvá. Tu prázdnotu v srdci nedokáže zaplnit nic, ani ta nejtvrdší práce. Snažím se na ni nemyslet, ale stejně ji cítím. Stále. Pořád.
Cestou domů se zastavím u stánku a opět si koupím noviny. Zběžně je prolistuji a schovám do podpaždí. Z nebe se začnou snášet kapky deště a já se rychle rozběhnu do bytu. Zaklapnu za sebou dveře a opřu se o ně. Znovu otevřu ty noviny a strnu. Nevěřícně hledím na tu strohou zprávu. Oni ho odsoudili. Vzali mu svobodu, protože přiznal svou lásku.
Zavřu oči a opět si slovo od slova vybavím ty pohádky. Opět slyším jeho tichý hlas jak mi je předčítá. Proč teď dokázal přiznat svou lásku a se mnou to nedokázal?, ptám se a snažím se ignorovat tu bolest. Proč?
A byla to vůbec láska?
******
Dva roky.
Obyčejné slovní spojení.
Dva roky života.
Tři slova.
A přece je v nich jakási naléhavost…
Dva roky života, které já už nikdy nebudu mít. Ale já jsem starý, už mi na tom zas tolik nezáleží. A přesto… Přesto cítím podivné prázdno, jaké prý cítívají odsouzení k věčnému zapomnění. Cítím se prázdný. Tak strašně prázdný. Cítím tíhu, břemeno viny. Provinil jsem se. Ne proti tváři světa, ale proti svému vědomí, svým vzpomínkám.
Strašná je tíha zbabělosti, jak strašné je cítit, že jsem zasadil ránu. Protože já ublížil. Bylo krásné mlčet, ale bylo to i správné? Před lety. Ublížil jsem. A teď znovu.
Zimničně se rozechvěji a stisknu si zoufale ramena.
Tma, vlhko, samota.
Nucené práce, vězení.
Už nedokážu rozlišit realitu od snů. Do hrdla se mi dere dech jen s námahou. To ticho je nejhorší. Svírá mě, dusí a vhání do nejtajnějších zákoutí mysli. Z očí mi tečou slzy a mísí se s okolním vzduchem. Vrací se vzpomínky. Dávno zasuté, zaprášené časem…
Bolí to. A zároveň mě zaplavuje pocit neuvěřitelné krásy. Vracím se jinam. Do světa, kde neexistuje nic a nikdo kromě nás. Koho? Jeho tvář je ve stínu. V mlze, schovaná. Jen jeho vůně a dotyk jeho dlaně zůstává. Nejsem sám. Je tu se mnou. A mlha. Oči mlhy. Kde jsem to slyšel, viděl? Kde jsem vůbec byl? A kde jsem teď?
Jsem jinde. Neexistuje minulost, přítomnost, budoucnost. Neexistuje nic. Jen on a já. Jen tma a samota. I vzpomínky náhle mizí a odplouvají do daleka. Zapomínám. Jen pocit prázdna a viny zůstává. Ublížil jsem mu. Tomu chlapci v mlze. Ublížil jsem mu.
Ach bože, ta hlava, hrdlo… Mám sucho v ústech.
Ublížil jsem mu. Mlčením, které tehdy bylo krásné. Tehdy bylo krásné. A proto jsem měl mlčet dál. Měl jsem mlčet dál… Neměl jsem… Nechtěl… Nemohl…
Nemůžu!, zavyji bez hlasu do prázdnoty. Já už nemůžu dál!
Ticho, tma, vlhko, samota.
Myšlenky se mi pletou. Už nejsem schopen se soustředit. Rozutíkávají se a slévají v jednu obrovskou řeku. Už nemohu. Nemohu dál. Zavírám oči, ale svět venku mě stále pronásleduje. A taky… Mlha, kterou probleskuje slunce, aby se vzápětí ztratilo.
Pohltilo mě Nic.
******
Uběhl rok, co jsem četl tu zprávu. Rok, co mu vzali svobodu. A další rok ještě zbýval. Stále žiji svůj život. Připadám si však jako stroj. Vše dělám automaticky. Stále jen pracuji a pracuji a ještě jednou pracuji. Nevím jestli je to život, opravdu nevím, ale musí mi to stačit.
A možná mi to i stačí.
Možná…
Komentáře
Přehled komentářů
Bulím já věděla že to nemůže skončit dobře.
Sakra
(Keiro, 13. 9. 2010 23:35)
jak mě může rozbrečet vlastní příběh?
Živě si vzpomínám, přímo nás vidím, Beo, jak sedíme u mě v obýváku, posloucháme staré české hity a zadumaně hledíme před sebe. Sešit, do kterého jsem toto dílo psaly, se sune po stole, jak si ho předáváme, abychom vytvořily tenhle příběh.
Tuhle pohádku bez šťastného konce.
Přesto je nádherná a snová. Přesto tohle dílo miluji, protože vzniklo spojením našich talentů (radši pomlčím o tom mém ;-D). Prostě smekám... Jsme dobré, i když samochvála smrdí, tak to prostě musím napsat!
Jen bych byla ráda, kdyby se časy naší spolupráce vrátily...
Ps: Tady se to nějak zelená. ;-)
Nádhera
(Aki, 4. 3. 2009 16:50)brečím a jsem šťastná, že jsem si tenhle příběh přečetla. Jsem smutná z toho konce, ale ten k tomu patří. Velmy realistické. Nádhera, krása, dokonalost. :´´)
Dokonalost!
(Eii-hime, 4. 2. 2009 19:37)Je to ten nejkrásnější příběh o gayích, jaký jsem kdy četla. Vážně.. Nemám slov. Tak nesmírně nádherný, hluboký a strašně, strašně smutný.. Ale když má něco šťastný konec, nevryje se to do paměti a do srdce tak hluboko, jako nešťastný, realistický konec.. Tu povídku jsem zhltala jedním dechem, smála se, brečela, vystřídala jsem snad všechny pocity.. Je to vážně mistrovský kousek! *fňuk* Odteď budu brečet při pohledu na mlhu a vzpomenu si na Chlapcovi oči..x(( Prostě.. Nádherné!!
dokonalé
(Tigie, 3. 12. 2007 8:33)Myslím, že všechno, co jsem chtěla, napsali už ostatní. Bylo to přenádherné. Neopakovatelné. Skvostné. Umělecké dílo, před kterým by smekl i da Vinci
......
(jun...sss, 2. 12. 2007 23:51)
To bylo tak smutný.. Opravdu užasná povídka a hrozně smutná ale krásně smutná..hm..už říkám nesmyslí ale já nic kldoného nevymslím..
Myslím že ty komentáře které to správně vystihnou nechám na osatních..ale bylo to opravdu krásně a smutné..
Konečně
(Kat, 2. 12. 2007 21:55)
něco se přibližilo A bůh pláče.
myslím, že to je víc než co mohu říct. Povídka byla jak to a říct neopakovat se.
Byla o životě. Tak jak to bylo a já díky za to. Za připomenutí, že ne vše je růžové a že je skutrečný svět i když se nám to nelíbí. Píšeme s růžovými brýlemi a tohle člověka trochu uzemní.
Snad možná proto, že je to dle skutečnosti nevím? Ještě jednou díky. Není co víc dodat. Povídka je život sám.
...
(misako, 2. 12. 2007 19:30)Tahle povídka ve mě vyvolala smíšené pocity - smutek, zmatení, příšernou zvědavost jak to dopadne, ale zároveň to odmítám, protože by to znamenalo konec... Konec nádherného vyprávění, které vyvolává nepopsatelné pocity...
*fňuk*
(E..., 2. 12. 2007 17:43)to bylo tak smutný! tak krásně, dokonale smutný!! ale smutný, je mně smutno... krásný, mrazivě opravdový smutno
.........
(mája, 2. 12. 2007 14:37)Tak teď vůbec nevím co říct. Co na tohle mám říct? Slova mám zarežený v krku a nejsem schopna ani pípnout. Páni,to je PŘENÁDHERNÉ, ne to je mnohem víc jenže pro to neexistuje žádné slovo. Souhlasím s Jane teď už schází jen odhalit to tajemství,které se tu stále vznáší kolem nás. Kdop je básník a chlapec? Ale snad to ani nechci vědět,protože by to znamenalo konec a ten já nechci,nechci aby to skončilo. Je to moc krásné,ale škoda že to nemůže zrvat věčně,škoda.
......
(jane, 2. 12. 2007 13:23)páni to je síla tohle se povedlo ,nemám slov ,jak vyjádřit to co jste napsaly,je to nádherné,zajímavé,smutné a přitom takové opravdove teď chybí jen jedna věc a to kdo ten básník je,vy dvě jste spisovatelky
Paráda.
(Karin, 27. 7. 2017 22:19)