Beiny...

Po jednadvaceti dnech letu:

August Bredel zapojil obrazovku, pak si náhle ulehčeně vydechl a pohodlně se opřel do své sedačky. Táňa, který jeho povzdech zachytila s k němu okamžitě obrátila.

„Děje se něco profesore?“ Její oči měly starostlivý výraz. Jako lékařka samozřejmě znala zdravotní stav celé posádky a právě Bredelovi ordinovala před několika dny prášky proti chřipce… Ale profesor zavrtěl hlavou.

„To byl úlevný povzdech, má milá,“ zadíval se s lítostí na krabičku viržinek, kterou mu pohotově zabavila.

„V ty cigarety nedoufejte, nejste ještě zdravý,“ zchladila jeho nadšení. „Ale proč to byl úlevný povzdech?“ Bredel se neochotně zvedl a ukázal na obrazovku.

„Proto!“ řekl poté nabručeně. „Ještě pár hodin a jsme konečně u cíle. Ta třetí tečka, to je Kallisto!“ Tentokrát to byla Táňa, kdo si ulehčeně oddechl.

„To musíme říct ostatním!“ a zmizela v kajutě. Bredel se znovu opřel v křesle.

Atmosféra na lodi se sice postupem času poněkud otupila, ale přízrak první hodiny a první z hádky mezi Martonem a inženýrkou Thomasovou se nad nimi vznášel dál. Ti dva sice uzavřeli tiché příměří, ale stále byli ve střehu jako dva četníci.

Hlídali se navzájem a snažili se přistihnout při jakékoliv chybě. Dokud trval let, bylo to téměř nemožné, ale už samotné ovzduší, které svou hustotou připomínalo rtuť, všechny ostatní nesmírně unavovalo. Ta tichá, nevyhlášená válka mezi oběma jejich představenými. Všichni ve skrytu duše doufali, že u cíle, kde je snad čeká pořádná vědecká i technická práce, se nevraživost přece jen trochu otupí.

Z kajuty se ozvalo zařvání jak z pavilonu opic a vzápětí odtamtud vytančili v objetí Ljoša s Cayem.

„Už jsme na Kallistu, už jsme na Kallistu!“ tleskal jim do rytmu Petr a šklebil se od ucha k uchu. Za nimi vyšla Táňa a tvářila se, že ty lidi vůbec, ale vůbec nezná. Profesor se rázem vztyčil v křesle a pokusil se neúspěšně nasadit vážný, přísný a veskrze profesorský výraz. Nezdařilo se protože Cay s Ljošou byli natolik rozjaření, že jejich nálada strhla i jeho. Ale na někoho přece jen účinek neměla. Z druhého konce velitelského můstku k nim dolehlo otvírání dveří a pak se ozval Martonův hlas.

„Co se to tady k čertu děje? Vypukla třetí světová, nebo nás napadli mimozemšťani, že tady tak jančíte?“ zeptal se nabručeně a šel si sednout vedle Bredela.

„Ale ne!“ honem zachraňovala situaci Táňa. „Jen nám pan profesor právě oznámil, že jsme dorazili k cíli, táto,“ ukázala pohotově na obrazovku věrně zrcadlící okolní vesmír. Bylo slyšet jak Martonovi uklouzlo snad nejúlevnější povzdechnutí, za celou dobu letu. Ale to už Cay s Ljošou přestali zběsile křepčit a pilot se podrbal na hlavě.

„Mezi námi… Neměl by to někdo říci inženýrce Thomasové?“ zeptal se nesměle a jakoby vyhodil do vzduchu odjištěný granát. Marton ztuhnul a profesor zbělal okolo nosních dírek. Po chvíli však velitel našel svůj klid a zlomyslně se ušklíbl.

„Však ona na to přijde sama!“

„Na co přijdu sama?“ ozvalo se v té chvíli od dveří třetí kajuty. Martona nezaskočil – svoje prohlášení by neodvolal ani na mučidlech. Táňa vrhla na otce nevraživý pohled a sdělila jí nejnovější vývoj událostí.

„No paráda!“ oddechla si naposled také inženýrka a zamířila ke dveřím miniaturní kuchyňky. Pak se poněkud opožděně otočila. „Jdu si udělat kávu. Dá si někdo taky?“ Celá posádka mlčela. Až na Martona samozřejmě. Ten se naopak zdvihl a prosmýkl se kolem ní k vařiči.

„Já bych si dal,“ okomentoval své počínání škodolibě. „Ale z bezpečnostních důvodů si ji udělám sám. Co kdyby se vám něco stalo, inženýrko. To přece nemůžeme riskovat!“

„Jestli se snažíte žehlit si svůj první výstup, tak vám musím říct, že to děláte setsakra podivným způsobem,“ odsekla mu.

„Ale já si vůbec nic nežehlím. Naopak… Snažím si to ještě víc rozlít, protože u lidí s omezeným rozhledem nemůže být o nápravě ani řeč,“ odpověděl jí s líbezným úsměvem.

V té chvíli se Marcia Thomasová otočila na podpatku a dveřmi od kuchyňky práskla tak, až se otřásly v pantech. Ve velící kabině sebrala jeden pohozený disk a pak zaznělo druhé mohutné prásknutí dveřmi. Všichni zbývající zůstali jako opaření. Tiché nepřátelství opět vytáhlo do války. Do pořádně hlučné. Za chvíli se z kuchyňky vynořil i Marton pořád s úšklebkem na rtech. Ten vzápětí setřel profesor, který toho měl tak akorát dost.

„Bylo to nutné, Martone?“ zeptal se mrzutě. Vědec pokrčil rameny a posadil se do křesla.

„Za pravdu byli lidé vždy biti,“ dodal trpitelsky a napil se.

„A jste si tak jistý, že jste měl pravdu?“ pokračoval profesor nemilosrdně.

„V čem? Že má omezený rozhled? A co jiného byste čekal od člověka, který dobrovolně dělá Radě poskoka a špicla?!“ Marton se nakvašeně zdvihl a vzápětí zaznělo třetí prásknutí dveřmi.

„No paráda!“ pochválil profesora Petr. Ten jen pokrčil rameny.

O několik hodin později je však okolnosti a úkol se kterým sem byli vysláni, donutily spolupracovat i přes vzájemné antipatie, které přesto narůstaly. Hlavní kabina Tritona vřela prací.

Oba piloti obratně řídili raketu, atak aby se dostali co neblíže k povrchu planety, aniž by se ovšem vystavili riziku, že by mohli být napadeni. Ljoša – hračička se sluchátky na uších se snažil zachytit signál sondy JUPITER 7, která trvale kroužila okolo Kallista a přes ni zjistit jak je na tom nebohá JX 6, ale jeho zlostné vrčení dávalo tušit, že se mu to nedaří.

Inženýrka Thomasová cosi soustředěně cvakala do svého osobního počítače, co chvíli si něco poznamenala a kromě Martona byli všichni z jejího počínání nervózní. Jestli psala zprávy pro Radu o dosavadním průběhu letu, tak to pro ně, díky Martonovi, nevypadalo vůbec dobře. V tuhle chvíli byla teoreticky nejmocnějším mužem na palubě.

Ovšem jak si profesor Bredel povšiml, faktickému veliteli to bylo absolutně jedno. Ačkoliv ta žena možná právě rozhodovala o budoucnosti celé osádky Tritona, Marton se ani nepokusil nějak zasáhnout a trochu napravit, co takhle pokňahňal. Naopak, nasadil si sluchátka a začal, alespoň přibližně mapovat situaci okolo planetky. Profesor si opět povzdechl a připojil se k jeho úsilí. Táňa se napřed nadechla, aby otci vysvětlila situaci pěkně od plic, pak jen mávla rukou a šla zkontrolovat stav skafandrů, příručních lékáren a nakonec strčila profesorovi do ruky jeho krabičku viržinek.

Technik si rozzuřeně sňal sluchátka a vrazil je do ruky profesorovi.

„Nic!“ oznámil poté mrzutě. „Ani ta nejmenší stopa po lokaci. Jup na mně jen šumí a neodpovídá. JX je s největší pravděpodobností totálně na hadry. Cizí signály také nezachyceny, ačkoliv jsme už velmi blízko.“

Marton překvapeně nadzdvihl obočí, ale prokázal kupodivu více sebeovládání než profesor. Ten pevně sevřel sluchátka, ale pak zlostně vybuchl: „To není možné! Oni nás přece musí sledovat!“ Chvíli bylo ticho

„Vážně si to myslíte, profesore?“ zeptala se náhle inženýrka Thomasová.

„Já zapomněl!“ Bredelovi náhle ujely nervy. Opravdu toho měl tak akorát dost. Jak potajmu a skrytě znovu a znovu hledali záminku jak rozdmýchat další hádku. Tentokrát ale jim ale tu radost nedopřeje. Hádat se bude on! „Ano, já zapomněl. Vy přece musíte být vždycky jiného názoru než my, že?!“ Marcia Thomasová však naštěstí nebyla zabedněný tupec. Pochopila tu skrytou narážku.

„Ne,“ řekla smířlivě.

„Tak proč si myslíte, že nás nesledují?“ pokračoval Bredel rychle a kopl pod stolem Martona, který otevíral ústa, aby je zase zavřel.

„Protože mou povinností je číst všechna hlášení a zprávy, na rozdíl od někoho,“ inženýrka si ten pohled do Martonových očí prostě odpustit nemohla. Ale vzápětí rychle pokračovala, protože Bredel byl opravdu v ráži. „A ze zprávy inženýra Shorta, toho, který řídil JX, jasně vyplývá, že útoku nic nepředcházelo. Byl spontánní a neočekávaný. JX měla dokonalou ochranu, i když možná ne dokonalý signál. Jestliže ji dokázali zničit bez předchozího zkoumání, musí být na vysokém stupni vývoje. Tudíž nás nemusí sledovat, protože vědí, že naší obranu překonají a mohou tak zaútočit znovu okamžitě a neočekávaně.“

Marton nasadil výraz alà „ženská, co ta může vědět“, ale inženýrky se zastal Ljoša.

„To je pravda. Já tu zprávu taky četl – tohle je jen logické…“ Bredel Martona pod stolem ještě jednou pro jistotu kopnul, aby se ten choval rozumně. Zda to zabralo, nevěděl, ale velitel se podvolil hlasu rozumu a ne hlasu emocí.

„Dobrá, když tedy uvážíme, že má inženýrka Thomasová pravdu, co navrhujete, že máme dělat?“ položil otázku obraceje se ke všem členům posádky. Opravdu ke všem. A na inženýrku vrhnul pohled, který byl jasnou výzvou k boji. Tak když jste tak dobrá, tak ukažte všem, co ve vás je, říkaly jeho oči. S notnou dávkou sarkasmu. Inženýrka němou výzvu přijala. Po svém.

„Pokud kapitán dovolí…“ zvedla oči od počítače.

Jedna nula, přiznal jí Marton.

„Kapitán dovolí! Mluvte!“ vložila se do jejich další němé války Táňa.

Marton v duchu připsal další bod. Věděl, že jakmile se věcí chopí jeho dcera, je každá bitva předem rozhodnuta. V jeho neprospěch.

„Musíme bezpodmínečně zjistit jak se věci mají. Navrhuji vyslat rádiově řízeného průzkumníka, který by byl schopný odeslat zprávy o stavu na Kallistu.“

Tři nula, povzdechl si Marton, přesně to samé napadlo i mně.

A protože tentokrát věda ustoupila hrdosti, kývnul hlavou, že souhlasí s návrhem inženýrky Thomasové. Bredel si spokojeně promnul bradu. Možná, že ty zprávy pro Radu, přeci jen nebudou tak horké, jak se zdálo. Ale to by nebyl Marton, aby jen tak přijal plán svého rivala, i když měl v úmyslu to samé.

„Souhlasím,“ pronesl tiše. „Ale je zbytečné posílat jen rádiově řízeného průzkumníka, když se stejně chystáme sednout na povrch. Pošleme rovnou posádku a ušetříme KOSMOCENTRU výdaje za jedno přistání…“ Podíval se na inženýrku.

Tři jedna, hlásaly jeho oči. Ale vítězství nebylo dokonalé.

„Přirozeně se budou držet striktně předpisů, takže se určitě nikomu nic nestane…“

Tři dva, zamnul si v duchu ruce, když viděl, že i Thomasová mu svým kývnutím připisuje bod. Ale přesto její souhlas nebyl tak zjevný.

V té chvíli měla Táňa pocit, že se za ni nabojovala dost. Je načase podpořit otce. Bredel byl téhož názoru. Ale než stihli cokoliv říct, nebo udělat…

„Přistáli bychom s Cayem v průzkumné raketě. Blízko JX, abychom mohli zjistit rozsah škod,“ ozval se náhle Ljoša. Marton se náhle zatvářil nerozhodně.

Když došlo na lámání chleba, nechtělo se mu poslat dva lidi do úplně neznámých a potažmo nebezpečných končin. V záchvatu náhlé bezmocnosti se podíval do očí tomu nejnepravděpodobnějšímu člověku, u kterého by hledal radu. Inženýrce Thomasové. Tak beze všeho kývla. Každá ušetřená koruna je dobrá.

Ticho trvalo dlouho. Velmi dlouho.

„Tati!“ zaklepala veliteli na rameno Táňa. „Tati! Musíme se rozhodnout!“

„No jo,“ zahučel náhle Bredel, „jenže jak?“

„Dobrá hoši!“ rozmyslel se konečně Marton. „Ale platí to co jsem řekl… Nechci vidět žádné hrdinství, akce na vlastní pěst a podobně! Vaším úkolem je zjistit stav věcí na Kallistu a přivést černou skříňku JX, protože pochybuji, že vám podaří ji opravit,“ zhluboka se nadechnul a pak udělal neočekávanou věc. Dosud největší prohřešek proti vlastním zásadám, který si vůbec pamatoval… „Ve zkratce to znamená,“ pronesl, „že chci, abyste se drželi předpisů.“

Třesk! Profesorovi vypadlo pero z ruky a udiveně zdvihnul hlavu, Táňa se snažila zachovat přirozenou tvář, ale zato Petr měl co dělat, aby sebou Triton moc neházel, jak se mu třásly ruce. Jediná inženýrka Thomasová zachovala v té chvíli klidnou a vyrovnanou tvář, protože co si myslí oba „výsadkáři“ přes těžké „poker face“ posoudit nešlo. Marton si otřel obličej, jakoby za sebou měl velmi nepříjemné jednání a přešel k ovládacímu pultu.

Jsme vyrovnáni, madam.

Ale to netušil, že za chvíli mu Marcia Thomasová uštědří ránu, která nadlouho poruší těch pár hodin příměří.

Ljoša zrovna zasunoval poklop od průzkumné raketky, zatímco Marton se sluchátky dával Cayovi ještě poslední pokyny.

„… Hlavně potřebujeme tu černou skříňku. To je asi všechno… Mnoho štěstí mládenci. Budeme vás z Tritona hlídat.“ Pak si sluchátka sňal a posadil se do křesla. V té chvíli se u něj ocitla inženýrka a náhle se mu přivinula k rameni. Marton udiveně zdvihnul hlavu… 

„Je to stejné, jako na Marsu, že?“ podívala se mu do očí. A její pohled byl studenější, než polární Antarktida. Velitel ztuhnul. Ale inženýrka pokračovala. „Taky jste svým lidem popřál mnoho štěstí? Nebo spíš dobrou mušku? Nebo jste snad mnoho štěstí popřál té lodi?“

Martonův obličej lehce zezelenal. V duchu se modlil, aby se nikdo z těch zbývajících tří neotočil. Aby pořád sledovali jak Cay s Ljošou sestupují. Aby se neotočili a nezeptali se, co se děje.

„Tak co? Komu jste popřál štěstí, Martone? Nebo snad těm třem stovkám lidí, co byli na planetě?“

Neodpovídal. Jen v myšlenkách trpce litoval, že ji nehodil přes palubu, když míjeli těch pár asteroidů…

„Můj milý Martone, kdo hledá, ten vždycky bezpečně najde. A já hledala velmi pečlivě. Chtěla jsem vědět, jestli se přece jen nemýlím. Ale jak vidíte, nemýlila jsem se…“ pustila ho a vrátila se ke svému počítači. Nasadila si miniaturní sluchátka a začala opět něco horlivě psát. Vědec zůstal jako opařený. Měl za to, že ta zpráva je přísně tajná, tak jak se k ní mohla dostat?!

Na Kallistu:

Kallisto je druhý největší měsíc planety Jupiter – průměr 4806 km – a je v pořadí osmý ve vzdálenosti od planety. A až do nedávné doby se myslelo, že není obydlený…

Moc toho nevím, přiznal si technik pobaveně. Čistil a zapojoval kameru a přenosnou nahrávací aparaturu, aby se mohli pořádně spojit s Tritonem, a přitom si v duchu přehrál všechny vědomosti o zemi, na které měli zanedlouho přistát. Tedy pokud se Cayovi podaří správně zvládnout manévr. Pilot se totiž snažil sednou co nejblíže zničené JX a záhadných staveb, aby se nemuseli příliš vzdalovat od Průzkumníka – jak svoji raketku pojmenovali. Dařilo se.

„Jeden kilometr do povrchu!“ oznámil hrdě do rádiové vysílačky.

„Bravo!“ na jedné z vedlejších obrazovek se objevil Martonův obličej. Ljoša konečně přepnul a zapnul na video spojení. Velitel byl trochu bledý pravda, ale to mohlo být jen zkresleno vzdáleností.

„To ti to trvalo,“ neodpustil si pilot kousavou poznámku na přítelovu adresu.

„Já za to nemůžu,“ hájil se technik zkroušeně. „Víš co to dalo práce, než jsem to vyčistil? Byl zanesenej až se jeho výrobce musí obracet v hrobě!“

Cay se usmál. Ljošu znal jako své boty a věděl, že i když je trochu pohodlný, lepšího technika by nesehnali. Jmenovaný zatím nafoukl tváře jako křeček a přepečlivě sledoval obrazovku, tvářeje se nadmíru ukřivděně.

„Tak už netrucuj!“ žduchl ho Cay přátelsky do zad.

„Já netru…“ začal technik, ale pak vykřikl: „Stavby v dohledu!“ a ukázal před sebe.

„Pane, za chvíli sedneme u zničené sondy!“ hlásil pilot polohu průzkumného letounu.

„Výborně!“ zašuměl Martonův hlas a jeho obličej možná dostal trochu více barvy. „Ale nezapomínejte! Provádíte jen průzkum a dost!“

„Zajisté!“ odpověděl Cay a téměř vzápětí Průzkumník dosedl na zem s mírným žuchnutím. Pilot s technikem se bleskově vybatolili a nato šup zkoumali zbytky nebohé JX.

„Jak jsem říkal! Je úplně na hadry!“ zasyčel vztekle Ljoša. „To neopravím, ani kdybych se na hlavu postavil!“ vytáhl z brašny nějaké kleště a začal zuřivě odštípávat kousky plechu.

„Jen žádné ztřeštěnosti!“ napomenul ho pilot, když jeden z plechů minul jeho obličej jen o pár centimetrů. Jenže Ljoša vychládal čím více odštípnutých kousků skončilo na zemi. Cay to postřehnul a viditelně se mu ulevilo. Takže mu podal druhou brašnu s nářadím a společně se snažili aby vytáhli černou skříňku. Protože uvést JX do práceschopného stavu, alespoň částečně, bylo zhola nemožné.

Po několika minutách se pilot náhle narovnal a rozhlédl se kolem. Pak se znovu sklonil k troskám. Ale za okamžik se opět znepokojeně podíval kolem sebe. Měl takový nepříjemný pocit, jako by se mu něco přilepilo dozadu na krk… Jen nerad se opět sehnul a podal Ljošovi druhé kleště. Ten už se pomalu propracoval do hlubin JX. Ale když se pilot rozhlížel už asi popáté, nedalo mu to. 

„Co se děje? Něco vidíš?“ zeptal se krajně znepokojeného přítele.

„Ne… Ale mám takový hloupý pocit… Že se na nás někdo dívá!“ odpověděl mu ten. Ljoša se tedy také narovnal a rozhlédl kolem dokola.

„Nikoho nevidím, Cayi. Asi se ti něco zdá… Pojď – ještě kousek a mám tu černou bedýnku, nebo co to Marton vlastně chtěl,“ a od srdce se zasmál vlastnímu vtipu, aby trochu zmírnil napětí, které se kolem nich rozložilo. Pilot ho uposlechl jen s krajní nechutí a nepřestával sledovat svoje okolí. A po chvíli se vymrštil.

„Támhle!“ zařval a ukazoval někam za Ljošovu hlavu. „Támhle! Vidíš!!“ křičel na překvapeného technika. „Honem, nestůj tu jak sloup! Musíme za nimi!“

„Počkej!“ snažil se ho zklidnit Ljoša, ačkoliv i v něm všechno zběsile poskakovalo. „Třeba to jsou jen nějaké halucinace…“ dodal nepřesvědčivě. Pilot ho také už neposlouchal.

Zahlédl tytéž stíny jako Marton v KOSMOCENTRU chvíli předtím než nešťastná JX explodovala a nedbaje nebezpečí i pokynů vyrazil se směrem, kterým zmizeli. Překvapenému technikovi nezbylo nic jiného, než přítele následovat, nechtěl-li aby se mu něco stalo.

„Petře!“ vykřikla Táňa, když se jí podařilo popadnout dech.

Její otec, profesor i inženýrka byli každý zabráni do své práce, sledovala Caye s Ljošou na obrazovce sama. Jakmile se zdařil sestup, všichni nějak předpokládali, že už se nic závažného nestalo. Jenže v tu chvíli se objevily „Stíny“ a oba kosmonauti se okamžitě vydali v jejich stopách. A zmizeli v jedné ze záhadných staveb, jež předtím dokumentovala JX.

„Petře!“ zacloumala lékařka pilotem. „Ať se okamžitě vrátí! Zavolejte je! Ať se vrátí!“ Ivanov roztržitě tiskl nespočet páček, ale bez výsledku.

„Nemůžu!“ povzdechl si nakonec nešťastně. „Jakoby vůbec nebyli. V té budově jsou mimo naši vlnovou délku…“

„Cože?!“ ozvalo se mu za zády. Byl to Marton, který zachytil poslední slova. Táňa na něj prudce vychrlila co se stalo. „Oni vešli dovnitř?!“ vykřikl vědec vztekle, až to zburcovalo i Bredela, který tak trochu podřimoval, i Thomasovou, která se zařekla, že si bude hledět svého. Ale teď nemohla.

„Kruci!“ ujelo jí a bleskově se přesunula k obrazovce. Stiskla několik páček a vysílačka slabě zašuměla, ale jinak se nic nestalo. Aniž by se pak kohokoliv ptala, napojila na palubní desku svůj osobní počítač a rychle vyťukala nějaký příkaz. Vysílačka znovu slabě zašuměla… „Kruci!“ zaklela znovu. V tom jí někdo položil ruku na rameno.

„Žádám vysvětlení, co to provádíte s mou lodí!“ sykl jí Marton do ucha. Bredel jen fascinovaně sledoval vysílačku a Táňa s Petrem obrazovku. Inženýrka Martonovu ruku ze svého ramene prudce smetla.

„Předně to není vaše loď, takže žádné obavy a za druhé se právě pokouším spojit s těma dvěma idioty – vašimi lidmi!“ odsekla.

„A daří se?“ položil jí škodolibou otázku, ačkoliv u srdce mu volno nebylo.

„Ne! Jsou bohužel opravdu natolik mimo, že ani tenhle program s tím nic nesvede. Ta budova musí mít stěny z něčeho, jako jsou nezmapovatelné materiály… Tedy za předpokladu, že něco takového existuje. Možná že ano, ale na Zemi tedy rozhodně ne!“ jakmile dořekla, Marton se bleskově rozhodl.

„Musíme okamžitě přistát! Nic jiného se v téhle situaci nedá dělat.“

„S jedním pilotem?!“ vykřikl Petr. „To je šílenství!“

Bredel se okamžitě otočil k inženýrce. „Ať máte proti naší posádce cokoliv, či něco podobného, musíte nám pomoct! Tady jsou v sázce dva životy!“ na poslední slovo položil důraz. Nevěděl sice, jestli jsou Cay s Ljošou skutečně ohroženi na životě, ale fakt, že pronásledovali tajemného obyvatel Kallista až do budovy ve které nebylo možné se s nimi spojit, byl dostatečně závažný.

Inženýrka se mírně zamračila. Ale pak si beze slov sedla vedle Petra a zapnula si pás.

Marton na ni chvíli zkoumavě hleděl a pak se posadil za ni. Ještě než nastartovali, sklonil se k jejímu uchu.

„Nevím sice, jak jste objevila tu zprávu, která je stará bezmála dvacet let, ale budiž. Zatím proti tomu nemohu nijak protestovat, protože jste mi oficiálně nadřízená, ale věřte, že kdyby nebyl v sázce život mých lidí, tak vás zamknu do kajuty a pustím ven až na zemi… Zatím jsem vám zavázán. A musím vám říct…“

„Nemusíte!“ utnula ho vztekle.

„… děkuji,“ dokončil Marton klidně.

Triton se dal do mírného klouzavého pohybu a pomalu sestupoval k povrchu planety. Jakmile sedli notný kus dál, než přistál Průzkumník, zbývala jediná otázka. Kdo půjde za těmi dvěma nešťastníky, kteří se tak nerozumně pustili do pronásledování záhadné postavy?

Ljoša s Cayem zatím neměli ani tušení, co všechno svým nerozvážným hrdinstvím způsobili a že se dějí pokusy o jejich záchranu. Sledovali tajemného obyvatele planety, který utíkal směrem do nitra staveb. Ale protože se tady vyznal a Cay s Ljošou nikoliv, za chvíli se jim ztratil z očí a za pár minut neslyšeli už ani jeho kroky. Ocitli se sami uprostřed podivné, temné chodby.

„Cayi?“ ozval se technik znepokojeně.

„Co?“

„Co když je to lest?!“ vyslovil Ljoša otázku, která ho pálila na jazyku od chvíle, co vešli dovnitř. „Co když se tam objevil záměrně, aby nás odlákal… A ne jen náhodou, jak si myslíme?“

„Kamera na Průzkumníkovi zachytila kam jsme šli. Když bude nejhůř, naši za námi přijdou,“ klidnil jej Cay. Vzápětí ukázal na podivné dveře oválného tvaru – dovíraly se. „Podívej! Tudy zmizel!“ vykřikl a rozběhl se k nim, ale pozdě!

Dveře se mu před očima zaklaply se suchým ,plonk‘.

V té chvíli se Ljoša se špatnou předtuchou vrhnul ke vchodu, kterým sem přišli. Pozdě – i ten byl zavřený! Technik měl pravdu… Byli v pasti!