Beiny...

O pár týdnů později:

Loď tiše, hladce a téměř bez zachvění klouzala vesmírem a všichni na palubě měli půlnoc. I kosmonauti potřebují občas odpočinek a to odpočinek především nerušený.

Marton se ze spánku převrátil na druhý bok a s potěšením nasál vůni inženýrčiných vlasů. Přitáhnul si ji blíže a znovu blaženě upadnul do snu.

Z kajut pilotů i profesora se občas ozvalo zachrápání a Táňa si mimoděk přetáhla přes hlavu polštář. A do toho poklidu spící lodě, kterou řídí autopilot, náhle tiše vrzly dveře, v hlavní kabině se objevil pruh světla a jedna postava se protáhla mezi veřejemi. Pak se zase rozlila tma a ticho, přerušované jen mělkým, přerývavým dechem dotyčného.

Proplížil se jako kočka okolo ovládacích panelů, inženýrčina křesla, minul i profesorův „pracovní koutek“ a pokračoval dál, směrem ke kuchyňce. Ale když procházel kolem křesel pilotů, někdo ho pevně chytil za zápěstí a nemilosrdně stáhnul dolů.

„Nemůžeš spát?“ zašeptal mu do ucha Cayův hlas.

„Mno…“ zmohl se Ljoša na odpověď. „Já… Já…“ začal poté lehce koktat. A zcela určitě to nebylo jen tím, že ho Cay nachytal, jak si hraje na zloděje.

„Copak?“

„Já… Dostal jsem prostě chuť na něco sladkého…“ souká ze sebe Ljoša nemotorně. A to bych jako starší měl mít určitou autoritu, pomyslí si ještě poté nešťastně.

„Sladkého? To musíš mít hodně velikou chuť, když jsi kvůli ní překonal i strach ze tmy,“ uchechtl se mírně Cay.

„A co tu vlastně děláš ty?“ zaútočí náhle Ljoša, jak je zahnán do úzkých.

„Utíkám,“ odpoví pilot prostě.

„Cože?“

„Před tebou…“

„Eee?“ Ljoša je z toho vedle.

„Říkal jsem, že mě připravíš o nervy, vid? No a už je to tady. Víš jaké je to pro mě utrpení? Dívat se jak spíš a nemoct se tě dotknout? Protože hned nad tebou leží Petr a ten má, jak jistě víš, velmi lehké spaní…“

„He?“

„No-víš…“ Když se tak dívá na jeho oči a tu němou otázku v nich, Cay se lehce zakoktá. A Ljoša by byl ochoten vsadit boty, že je červený až za ušima, stejně jako on.

„Proč je to takové utrpení?“ zeptá se ho poté škodolibě. Nemůže odolat tomu, že jindy tak suverénní Cay, který mu připravil nejednu pernou chvíli, teď tady sedí a není skoro schopný slova.

„No-víš,“ protáhne Cay, očividně na rozpacích.

„Vím co?“ rýpne si Ljoša nemilosrdně.

„To ti nemůžu říct,“ zašeptal pilot konečně. „To ti musím ukázat.“

Na to ho stáhnul dolů, na svůj klín, ruku mu ovinul kolem pasu a políbil. Ljoša mírně ztuhnul, protože od doby, kdy vzlétli a to už byl nějaký ten den, se ho ani nedotknul. Ale jednak se nechtěl bránit a jednak se ani moc bránit nemohl. Vzdor faktu, že byl Cay o dva roky mladší, měl větší sílu a byl i vyšší. Tak mu jen položil ruku na tvář a nechal se líbat. Cayovy rty byly příjemné, měkké a něžné. Po chvíli to nevydržel. A na polibek mu opatrně odpověděl. Jak je to dlouho, co ho vlastně naposledy políbil? V ten moment ucítil, jak jimi oběma projela touha, jako blesk. Cay sjel dlaní na jeho hrud a ukazováčkem zachytil zip od kombinézy.

„Smím?“ zeptal se pak téměř bez dechu.

„Cokoliv chceš…“ Ljošovi se lehce točila hlava. Sám nevěděl čím. Ozval se zvuk zipu, jak sjíždí dolů. „Cayi? Víš ty co? Já mám ale vážně chuť na něco sladkého,“ vzpamatoval se náhle a vyvinul se mu z objetí. Jen kombinézu si jaksi zapomněl zapnout.

Cay mírně ztuhnul, ale jen do chvíle než si uvědomil… Jak na něj Ljoša mrknul v chabém světle, linoucím se z kuchyňky, než zmizel za jejími dveřmi. Zmučeně vydechl a snažil se zaplašit vzpomínku, jak mu sedí na klíně. Bylo slyšet tiché šramocení, pak znovu blesklo světlo. Uniklo mu další vydechnutí a světlo zhaslo. Slyšel kroky a zase nějaké šramocení. Pak syčení…

„Nevím koho napadlo propašovat sem šlehačku, ale byl to geniální nápad!“

Šlehačka. Představa šlehačky na jeho těle…

„Ljošo?“ zasípal ze tmy.

„Copak?“ podle zvuků seděl ve svém křesle a krmil se.

„To děláš schválně?“ pokračoval Cay na pomezí šílenství.

„Co bys řekl?“

Co bych řekl? Kristova noho, v životě by mě nenapadlo, že bude takový malý zmetek ďábelský! Cay se ostře nadechnul a pomalu se zdvihnul. Pak poslepu dotápal až k němu, když v tom ho zarazila dlaň, která se mu opřela o hruď. Jeho oči už si na šero zvykly a tak rozeznal, jak je lenošivě stočený, kombinézu má rozepnutou skoro celou a prsty celé upatlané od šlehačky. Další ostré nadechnutí.

„Vypadáš, to celé vypadá velice… Velice…“

„Velice?“ nadzdvihne Ljoša obočí v tázavém gestu.

„Dej to sem!“ vzal mu Cay nádobku se šlehačkou a kleknul si. Rozepnul mu kombinézu až dolů a musel si olíznout rty, jak je měl náhle suché. Šlehačka. Na jeho těle. Příliš svůdná představa, na to aby jí dokázal odolat. Povolil dávkovač a podíval se na něj.

„Víš, že jsi takhle neuvěřitelně sexy?“ zeptal se a s těmi slovy vytvořil na jeho nahé hrudi šlehačkovou cestičku. Od prohloubeninky na krku, až po hranici pupíku.

„To studí,“ poznamenal Ljoša, seč mohl klidným hlasem.

Cay se usmál, odložil šlehačku a políbil ho. Pak rty klouzal dolů na krk, klíční kost a chuť jeho kůže mu splývala se smyslnou hladkostí šlehačky. Nenechal ani trochu. Drobnými polibky se vrátil zpátky k jeho bradě, krku a začal důkladně mapovat jeho pevný hrudník. Ljoša přidušeně zasténal, když se rty zmocnil jeho bradavky. Doslova ji hladil polibky, občas docela jemně kousnul, hned zase zkonejšil a kouzlil v celém jeho těle drobné vlnky plné slasti a touhy.

„Cayi, chceš mě zabít?“ zasípe přidušeně.

„Vůbec ne. Jen… Co bys řekl menší návštěvě nebe?“ odpoví mu Cay s ústy přitisknutými na jeho ucho. Ljoša zavrtí hlavou a pak toho bleskově využije, položí mu ruce na ramena a přitáhne si ho blíže. Zmocní se jeho úst a začne ho svlékat. Ale Cay nesouhlasně zabručí a jen co je v rouše Adamově, ruce jemně sundá a pomalu i jeho zbaví oblečení. V tom ucítí, že Ljošovy dlaně pomalu zkoumají každý centimetr jeho nahé kůže, stejně jako on zkoumal jeho před chvílí A jde ještě dál než se odvážil on. Ukazováčkem přejel po vypracovaných břišních svalech a pokračoval dolů, po stehnech, pak opatrně zabloudil až dolů… Cay zasykl, když ucítil, jak pod jeho rukou tepe. A přitiskne se k jeho rtům ve vášnivém polibku.

Ten snad byl v minulosti mistr práva útrpného. Protože tohle je hotové mučení. Sladké mučení… myslí si Cay, když ho Ljoša hladí po celé délce, škádlí a hned zase uklidňuje a jemu létá před očima nespočet tak hříšných představ, až má pocit, že i on sám se brzy rozletí po celém vesmíru. Ale nechtěl, aby tohle všechno skončilo ještě dřív, než to vůbec začalo.

Jemně do něho strčil a shodil ho do křesla.

„Zlobíš,“ poznamenal poté seč mohl klidným hlasem.

„To sis všimnul brzo.“

Umlčel ho polibkem a dlaněmi ho hladil po hrudi. Přejížděl okolí bradavek, sjížděl níž a když potom rty následoval tu samou cestu, s potěšením vnímal jak se celý chvěje. Těsně pod linií pasu se olízl a pak, s pocitem jakoby překročil nějakou magickou hranici, mu zabořil hlavu mezi nohy. Ljoša přidušeně zasténal.

„Cayi!“ ale pak se jen poddal jeho horkým rtům. Protest odezněl do neznáma. Ani protestovat vlastně nechtěl. Zvlášť, když ho vzal do úst. Zatočila se mu hlava a mimoděk se v křesle svezl níž. Cayovy dlaně ho sevřely kolem boků a jeho ten dotyk pálil, mrazil a zároveň vzrušoval až k nepříčetnosti. Jen ten dotyk, kterým mu přejížděl stehna, boky, hladil po břiše, občas zabloudil zpátky na hruď. Měl pocit, že vyskočí z kůže. Cay ho stáhl ještě níž a posel polibky každý kousek jeho klína, stehen, boků a držel pevně, když se mu chtěl vysmeknout, protože to už vážně bylo k nevydržení. Cítil, jak mu zabořil prsty do vlasů.

Ljoša se nadzdvihl. Stejně jako on vzrušil Caye, Cay vzrušil jeho, svými horkými rty. Vzrušil až málem ztrácel rozum. Pak ale náhle ztuhnul. To když Cayova ruka, která ho jemně hladila po zádech, sjela o něco níž.

„Uvolni se,“ zamumlal ze země Cay a jemně ho znovu vtlačil do křesla, skoro ho donutil si lehnout. Ljoša zrudnul, když si uvědomil v jaké je pozici.

„Cayi?“ zasípal poté přerývavě.

„Copak?“

„Víš, tohle není moc pohodlné. Ráno mě budou bolet záda…“ nestačil doříct.

„Ach ano, promiň!“ zazmatkoval lehce Cay, ale vzal ho do náručí a přemístil na stůl. „Je to lepší?“

„O trochu…“ Ljoša si protáhl ztuhlá ramena.

„Víš, zapomněl jsem ti něco říct,“ uslyšel náhle u svého ucha hlas.

„Hm?“

„I když jsi starší a tak dále, a tak dále, teď jsi můj.“

Ljoša se tlumeně zasmál a Cay ho jemně otočil na břicho. Další tlumený smích, ale i sten, když ho začne pomalu hladit a líbat. Pak do něj náhle bez varování pronikl prstem. Kajutou se rozlehlo zasténání, tentokrát netlumené, a tělo v Cayově náruči sebou trhne. Ten se přitisknul k jeho zádům a políbil ho. Další a další steny zanikly ve hře jazyků a rtů. Po chvilince přidal ještě jeden prst a začal ho provokovat náhlou nečinností. Pak jimi ale přece jen začal lehce pohybovat. Sténání se mísilo s jeho rychlým dechem a vnímal doslova každým pórem, jak se tělo pod ním napíná…

Dveře.

 Slabý náraz dveří do stěny. A pak se objevil tolik známý a v tuhle chvíli také velmi nevítaný pruh světla. Jakoby se všude rozblikaly výstražné kontrolky poplachu. Cay sebou prudce škubnul, až ho zabolelo za krkem a pak Ljošu shodil nešetrně na podlahu až to trochu zadunělo. To si raději poslechne kázání, že není v posteli, než něco poněkud jiného, co by následovalo, kdyby je tady objevili… Objevil. Dveře totiž poznal, byly od Martonovy kajuty.

„Je tu někdo?“ zazněl do náhlého ticha kapitánův rozespalý hlas.

Cay měl tendenci přikrčit se, ale nestihl to samozřejmě včas.

„Connere! Co vy tady děláte? Tak pozdě k tomu?“ Měl asi nějaký šestý smysl, když poznal, že jsou skoro dvě hodiny po půlnoci. Nebo se prostě jen kajutě kouknul na budík.

„Já… No…“ Cay se zmateně rozhlížel.

„Jistě, že vy! Je tu snad ještě někdo jiný?!“ odpověděl mu nabručeně kapitán a zamířil ke kuchyňce.

„Ne! To ne, pane!“ vyhrkl honem Cay a doufal, že není moc vidět, v jak nedůstojné pozici se nachází. A taky se snažil ignorovat svoje vzrušení, které ovšem pod vlivem Martonových otázek začalo opadávat docela rapidně. Marton byl naštěstí už zase jednou nohou v posteli, takže moc nezdržoval.

„Měl byste si jít taky lehnout, Connere! Zítra budeme potřebovat dva piloty a já bych nerad, aby Marcia… Ehm, inženýrka Thomasová, musela za vás přebírat službu.“

„Samozřejmě!“ přitakal Cay a silou vůle ho postrkoval zpátky do kajuty. Marton ještě pokýval hlavou, něco si brblal, pak zalezl tam, odkud se vynořil, dveře znovu bouchly a světlo konečně znovu zhaslo.

Ulehčeně se svezl na podlahu, opřel se o chladný bok stolu a zavřel oči. Tak to bylo o hodně krátkou hlavu, pomyslel si.

„Ljošo?“ zašeptal potom.

„To bolelo,“ ozvalo se kousek od něj. Cay se k němu posunul.

„Omlouvám se. Moc se omlouvám, ale bylo to… Zkrátka jsem nechtěl… Nechtěl jsem, abys měl problémy!“

„Ty máš neuvěřitelné štěstí, víš to?“

„Eeeooo?“ vyloudil Cay.

„Že je ta podlaha vyhřívaná a přistál jsem přímo na našich kombinézách. Proto to nebyla tak velká rána. Á tady je dokonce šleha…“ dál se nedostal. Na rty se mu přisály ty Cayovy a začaly ho líbat. Cítil, že vzrušení, na které předtím dočista zapomněl, jak mu po zádech stékal studený pot, začíná znovu narůstat. S každým dotekem jeho rtů, jeho těla, jeho klína…

„Nemůžu čekat,“ zašeptal. Ljoša kývnul a objal ho kolem ramen. Cay na něj nalehl a nadzdvihl se na loktech.

„Ale přece chvilku počkej…“ zarazil ho však Ljoša. „Tohle fakt není ono. Bolí mě záda.“ Cay se namáhavě usmál a pak mu svitlo. Přiložil mu ústa k uchu.

„A co tak…“ začal horečně šeptat. Ljoša se znovu začal smát, ale pak kývnul.

„Je polohovací?“ zeptal se ještě.

„Je.“

„Ummm!“ protáhne se rozkošnicky a vychutnává si měkké polstrování křesla. Martonova křesla. Potah příjemně hřeje do zad a na hrudi ho hladí Cayovy jemné ruce. Chytí ho kolem krku a přitáhne blíž k sobě. Cay ho živelně políbí a vklíní se mu mezi nohy.

„Říkal jsi, že nemůžeš čekat,“ zašeptá mu Ljoša do rtů.

„Já nemůžu čekat…“

„Tak nečekej!“

Obejme ho kolem pasu a přitiskne co nejvíc k sobě. A pak do něj naráz vklouzne. Málem zalapá po dechu, jak nádherný pocit to je. Cítí ho až v konečcích prstů, každým milimetrem svého těla. Přitiskne se k němu, co nejvíc může a nos mu zaboří do vlasů.

Ljoša slabě vykřikne, když ucítí, jak do něj vstoupí. A pak se jeho těla zmocní třas. Jednak je to trochu náhlé a nečekané, jednak z Caye sálá takové teplo až má pocit, že mu snad shoří v náručí. Ale milenec ho obejme kolem ramen a konejší ho jemnými polibky a šeptanými nesmysly. Pak se zkusmo pohne v bocích. Slabé zasténání do ticha lodi.

„Ještě jednou a budeš tu mít mrtvolu…“ Ljošovi září oči, jako dvě hvězdy. A Cay má odpověď na všechno.

„Ještě chvíli jen tak a musí za mě Marcia… Ehm, inženýrka Thomasová přebírat službu,“ usměje se, vezme jeho ruce do svých a stiskne mu je za hlavou.

„Cay, co to…“ jeho protest, který prostě vznést musel, aby to nevypadalo, že se vzdává tak snadno, umlčel polibkem. Ljoša slabě zasténal, když se mu horko rozlilo až do konečků prstů. „Cay…“ Usmál se a znovu se jemně pohnul v bocích. Cítil, jak se marně vzpírá jeho sevření a zároveň nechce aby přestal. „C-Cay,“ zasténal znovu Ljoša.

„Copak?“ nahnul se nad něj. Jakmile se jeho hruď dotkla jeho horké kůže, cítil, že už tuhle hru, nebude moci hrát dlouho.

„Pu-pusť mě, nebo za sebe neručím,“ vyrážel ze sebe Ljoša namáhavě a jeho boky se prudce pohnuly, proti Cayovu klínu. Byl v pokušení ho ještě chvilinku trápit, oplatit mu tak to nekonečné čekaní, ale zároveň mu bylo jasné, že jestli to udělá, tak to, že se rozletí po celém vesmíru, může připsat jen a jen na svůj účet. Ljošovy boky se totiž znovu pohnuly a tentokrát to byl Cay, kdo zasténal. A pustil jej ze svého sevření.

„Ty jsi hodný chlapec, Cayi,“ zašeptal mu Ljoša do vlasů. Pak zaklonil hlavu, aby mohl zase cítit ty rty, jak mu rozsévají žhavé polibky po celém krku.

Cay ho objal kolem pasu a jejich těla našla okamžitě stejný rytmus. Jako kdyby se nemilovali poprvé… Tiskne ho k sobě, přivlastňuje si jeho rty, každý kousek jeho těla a nechce přestat. Cítí jak mu vychází vstříc a svoje sténání tlumí v jeho rtech. Kdyby nebyla možnost, že může někdo přijít… Cay by tak rád slyšel jeho hlas a svoje jméno šeptané v záchvatu extáze.

Přitiskne se k němu, co nejvíce to jde. Chce ho! Chce ho cítit v sobě, celého. Touha po jeho těle, po slasti, kterou mu dává je neuvěřitelně silná a ještě víc narůstá – s každým vniknutím Cayova údu. Náhle se mu zatmí před očima. Vnímá už jen Caye a ten rytmus, který se zrychluje. A pak…

Pak to přijde. Kdyby nepluli vesmírem, řekl by, že právě navštívil hvězdy. Menší návštěva nebe… Cítí, jak ho smáčelo jeho vlastní vyvrcholení i to, jak se Cay vylil do něj. Prudce oddechuje a nepřestává ho křečovitě svírat kolem ramen. V návalu rozkoše mu zaryl nehty do kůže… Ještě štěstí, že nemá, jako některé ženy, drápy jako divoká kočka.

„Vyčerpal jsi mě,“ uslyší Caye, jak mu oddechuje na hrudi. „Úplně jsi mě vyčerpal.“

„Omlouvám se,“ zašeptá mu do vlasů a políbí.

„Ale nelituji toho,“ pokračuje Cay a pomaloučku se zdvihne. Pohladí ho po tváři. Docela jemně, lehoučce. Něžně, už v tom není žádná vášeň, žádný chtíč. Jen docela jemné pohlazení od člověka, který vás má rád.

„Vůbec toho nelituji…“ zopakuje Cay poté.

„Takže teď je ta správná chvíle,“ zašeptá mu v oplátku Ljoša a pohlazení mu vrací.

 „Na co?“ vytřeští pilot oči.

„Co se říká po tak nádherném zážitku?“

„No… No… No já nevím,“ rozhodí Cay ruce.

„To co jsem ti měl přímo říct už na Kallistu a neudělal jsem to. Miluji tě Cayi. Jsi ten nejdůležitější člověk v mém životě. A už jím také navždy budeš…“ Možná chtěl říct ještě něco, ale už nedostal příležitost. Pilot se totiž usmál a nahnul se k němu.

„V tom případě…“ jemně ho políbil a dál už jen šeptal.

Kajutou se nesl tichý smích dvou hlasů.

Sice museli uklidit celou kajutu, aby nebylo poznat, co se v noci dělo, ale to nebyl zas tak obrovský problém. Horší byla skutečnost, že z pašované šlehačky zbyla tak akorát lžička ani ne do kávy. Ljoša to ovšem vyřešil pohotově. Prohlásil, že mají dvě možnosti: doufat, že mlsný náruživec, který ji sem dostal, si jejího nedostatku všimne až na zemi; nebo se prostě a jednoduše držet jediného hesla: zatloukat, zatloukat, zatloukat…

Do postele si Cay Ljošu odnesl v náručí. Nejraději by si lehl k němu, jen tak a nic nedělal, ale Petrovo zachrápání, které bylo poněkud ohlušivější než obvykle, ho rychle přesvědčilo, že by to nebyl ten nejlepší nápad. Protože vysvětlovat ráno jeho udivenému pohledu, proč spí pod jednou dekou… Nechtělo se ani jednomu. A oba cítili, že výmluva o tvrdé posteli, nebo zimě by neobstála. Tak se každý zavrtal pro jistotu do své postele a za chvíli oba spali jako miminka.

- - - - - - - - - - - -

„Ááááá, ráno je nejlepší s čerstvou černou kávou a…“ Marcia Thomasová se tajuplně usmála, než zmizela v kuchyňce. V té chvíli Ljošovi s Cayem zatrnulo až v konečcích prstů. Ani jeden sice nevěděl proč, ale to její gesto ve dveřích jim až příliš připomnělo uplynulou noc… A po chvíli se ukázalo, že to trnutí nebylo jenom z jejího gesta.

Inženýrka se totiž vynořila a ve tváři měla výraz líté saně. Marton se mimoděk přikrčil. Ačkoliv uzavřeli příměří (na dobu neurčitou a velmi příjemnou), měl neustále na paměti, že rozzuřit ji, je blbost kapitálního řádu. Jako mávat na býka rudou muletou. Jediný rozdíl mezi Marciou Thomasovou a býkem byl snad v tělesné konstituci… Ale i tak by si ji velmi nerad pohněval. V noci mu často byla velká, ale opravdu velká zima a přikrývky stály za dvě slova.

„Kapitáne, na slovíčko.“ Zmizeli v kuchyňce oba dva. Ljoša se ohlédl po Cayovi. Oběma bylo jasné, co se asi právě teď řeší. A taky, že se nemýlili, ani v nejmenším. Rozhovor sice trval déle, než by se přepokládalo, ale výsledek byl veskrze stejný…  

„Vážení! Tady v té ledničce se nacházela šlehačka. Vím, že tady neměla co dělat, ale jsme jen lidé a máme své slabosti. Ale měli bychom mít i ohledy…“

Dlouhý proslov, napadlo Caye. To nevypadá moc dobře. To se bude vyšetřovat. Ljoša byl rudý až za ušima.

„A proto se vás ptám: kdo snědl inženýrce Thomasové její šlehačku?“

To vůbec nevypadá dobře, napadlo Ljošu, když viděl, jak zbytek posádky horlivě kroutí hlavou. Zrada na všech frontách.

„Andreji? Connere? Co mi k tomu povíte vy?“ Cay byl naštěstí pohotovější, protože Ljoša cítil, že mu slova váznou kdesi v krku.

„My?“ protáhl pilot. „My ani netušili, že tu nějaká šlehačka je!“

„Tak tu asi máme skřítky!“ odsekl Marton.

Průšvih na obzoru , zavětřil Ljoša, kterým měl pro tyto věci neobyčejně vyvinutý smysl, jenž se pobytem na Kallistu ještě víc zdokonalil. A ještě ke všemu nejasně cítil, že se ten průšvih brzy zvrhne do obrovské bouře. I tahle prognóza se potvrdila.

„Dobře, takže…“ Marton zamířil ke svému křeslu.

V té chvíli Caye polilo horko a o Ljošu se pokoušel infarkt. Ani jeden si totiž nebyl sto vzpomenout, jestli při včerejším úklidu, vycídili všechno opravdu důkladně. Jestli ne… Průšvih nabýval konkrétních obrysů.

„…dokud se to nevyřeší, tak tu budeme sedět a pěkně debatovat!“ Rozhodnutí vpravdě kapitánské. Jenom s tím sezením to Martonovi jaksi nevyšlo. Sotva se totiž blaženě sesul do svého křesla, to se s ním, už méně blaženě, sesunulo k zemi.

Ljoša zavřel oči. Tady byla ta bouře.

Cay se prozměnu nemohl ubránit smíchu, když viděl, jak se Marton těžce hrabe ze země. Ale veselí ho přešlo poměrně rychle. To když se totiž kapitán postavil, v obličeji brunátný, jako krocan.

„KDO MI CO PROVEDL S KŘESLEM, KSAKRU?!!!“

Zatloukat, zatloukat, zatloukat , pomysleli si nešťastně oba dva. Protože jestli se to teď provalí, tak je z nás hvězdný prášek do pečiva. Zatloukat, zatloukat, zatloukat…

„Nejenže máme na palubě skřítky, co žerou šlehačku, ale asi ještě i demontují kapitánská křesla, či co?!“ Marton předvedl krásný cholerický výbuch. Řádil asi pět minut, než zasáhla Táňa.

Společně s inženýrkou ho dotáhla do náhradního křesla a cosi tam do něj dalších pět minut soustředně hučela. Co to bylo se nikdo z nich nikdy nedozvěděl, jisté bylo jenom jedno – Marton zkrotnul jako beránek a kapituloval. Pak si Táňa vzala na paškál inženýrku a vzápětí tu byli beránci dva. Jako vystřižení z obrázků alpských velehor.

Ljoša se jenom obával, aby někoho nepřekvapila ta ohromná rána. To jak mu spadl kámen ze srdce. A Cay si zapsal za uši, že lékařce dluží obrovskou kytici všeho co sežene. Protože z pohledu, jaký na něj vrhla, než se zavřela u sebe v kajutě mu bylo jasné, že jí je jasné, co se tady v noci dělo.

Podíval se po očku na Ljošu. Musím to vydržet na Zem, umiňoval si při pohledu na to, jak je skloněný a snaží se dát dohromady Martonovo milované křeslo, které jaksi neuneslo váhu jich obou a hlavně jejich bujarou aktivitu. Musím, utvrzoval se ve svém přesvědčení.

Vážně musím. Na dva pugéty totiž nemám.