Beiny...

Nemohl se pohnout. Nemohl se nadechnout. Jen zíral na poušť kolem sebe. Jen ruiny a obrovské krátery od bomb. Mezi tím vítr prohání kusy čehosi, co se snad ani nedá identifikovat.

„Cayi…“ zašeptá Ljoša a konečně se odlepí z místa. Pod paží svírá plány, teď už naprosto zbytečné a jen uhranutě, fascinovaně sleduje dílo zkázy. Jakoby jeho oči dokázaly prohlédnout ten nekonečný nános sutin a objevily pod nimi několik nešťastníků, kteří… Tohle nemohl nikdo přežít. Nikdo, kdo zůstal tady, nahoře. V ten okamžik opět zapomene dýchat, zapomene se hýbat. Plány lodí se smutným zašustěním spadnou na zem a vítr se jich okamžitě zmocňuje.

„CAYI!“ zakřičí Ljoša do prázdnoty. Ale všude je ticho. Strašlivé ticho, které rve uši.

Raz! Dva! Tři! Inženýrka Thomasová se prudce narovnala a byla vděčná, že ten kus zdi, co na ni spadl, byl jenom lehký materiál, asi něco jako pozemský sádrokarton. Smetla ze sebe kusy popadané omítky, několik zbytků cihel a dala se do kašle, jak jí zvířený prach podráždil dýchací cesty. Vlastně se tam nedalo dýchat vůbec. Rozhlédla se kolem sebe.

V jistém směru se to dalo čekat, pomyslela si potom s lehce hysterickými pocity člověka, který zažil neskutečnou katastrofu a nemůže ještě uvěřit, že je naživu. Radiologická stanice byla zničená. Vnější stěny to sice udržely, ale vnitřní byly zbořené a stropy zřícené, takže mohla vidět několik poschodí nad sebe. Okamžitě jí bylo jasné, jak to vypadá nahoře. Ruiny a nic jiného, než ruiny. Tady – několik desítek metrů pod zemí – to byl za současné situace ráj.

„Tailore? Martone? Někdo? Kdokoliv?“ zašeptala do prostoru, který jí přišel nekonečný.

„Tailore? Martone! Kdokoliv! Ozvěte se! Přežil někdo?!“ zopakovala znovu a zmocnil se jí třas. To by bylo jako nejhorší noční můra – zůstat sama, odříznutá… Sutiny vedle ní se pohnuly.

„Tailore!“ vykřikla a vrhla se ke starci. Krvácel na hlavě a chvěl se po celém těle, ale jinak to vypadalo, že je relativně v pořádku.

„Vy-vy žijete!“ vykoktal ze sebe namáhavě.

„Jo, a jsem ráda, že vy taky. Nejste nějak zraněný? Nemáte něco zlomeného?“ Stařec zavrtěl hlavou a pak se rozhlédl kolem sebe.

„Nikdo… Nikdo kromě nás…“ zašeptal potom a hlas se mu chvěl hrůzou.

„Já nevím,“ odpovídala chvatně Thomasová. „Ještě jsem se nedívala. Někdo to určitě přežít musel, tyhle stěny jsou jenom ze sádrokartonu…“

„Chápu,“ odpověděl jí slabě, ačkoliv nechápal nic. Thomasová ho opatrně položila, ale než se stačila zvednou, zpod další hromady se ozvalo zasténání. Pak se znovu rozvířil prach a když se usadil, vprostřed místnosti se zvedl radiolog a držel si hlavu.

„Co-co se tady k čertu stalo?“ A náhle všechno kolem nich začalo ožívat.

Zírala na to s ohromením. Předtím si ani neuvědomila, kolik tam bylo lidí. Vnímala jenom ta hlášení z vysílačky, která dokreslovala tu atmosféru zkázy a pak taky Martonův loket, který ji tlačil k podlaze… Počkat! Kde vůbec je?

„Martone?!“ křikla do prachu, který se ne a ne usadit. Ale bez odpovědi. „Martone!“ zakřičela ještě jednou. Pak se podívala na spadlý trám.

Ach bože! Jak mohla být tak pitomá! Teď ho znovu živě viděla, jak mizí tou chodbou a ten trám padá vteřinu poté, co pod ním proběhl! Ach kruci! Thomasová okamžitě proklepla notebook, který to přežil snad jenom zázrakem a s ulehčením zjistila, že to aspoň přežil nepoškozený. Zadala kód signálu Martonovy vysílačky…

„Ale ne! Ten pitomec pitomý, tvrdohlavec tvrdohlavý!“ povzdechla si potom trpitelsky, když zjistila, že jí vysílačka pípá u nohou.

Dobrá, zkusí to jinak. Šel hledat Táňu – zadala kód signálu její vysílačky. Prozměnu se ukázala jenom rovná čára naznačující, že signál nelze vysledovat - ztracen. Násilím zaplašila myšlenku, že v tomhle případě by to taky mohlo znamenat, že Tánino tělo je rozdrcené někde pod sloupem a vysílačka je tudíž zbytečná. Pak pátrala v paměti dál. Jakoby viděla pozpátku přehrávaný film.

Marton běží zpátky, lehá si, mačká ji loktem, všechno vstává, volání z neznámé flotily, rozhovor, rozhovory…

„Dobrá, tak mi sežeň Augusta. Někam se ztratil, nebo zašil a nedá se s ním nijak spojit. Nejspíš vybitá baterie ve vysílačce.“

To je ono! Thomasová by si nejraději poskočila.

Bredel! Spása, záchrana! Tedy možná… Ale z nich tří má on nejvíce rozumu, takže u něj je největší šance, že ještě pořád má vysílačku u sebe a notabene funkční k tomu, protože záření signálu baterie neovlivní. Jestli je to tak jak si myslí je tu možná jistá naděje… Zadala kód potřetí. A taky naposledy, protože počítač chvilinku přemílal svěřená data a pak honem, honem, div se nepřetrhnul, vyplivl výsledek.

„Hodný!“ udělala Thomasová a s plánkem v hlavě vyběhla ven. Podle signálu byl profesor naposledy v archivu. A s největší pravděpodobností je tam pořád.

Plány, neplány, ruiny, neruiny! Ljoša odkopne šustivé role daleko od sebe a dá se do běhu.

Tohle přece nemůže být definitivní konec! Takhle blbě nemůže končit ani ten nejhorší slaďák v kině! No, možná tak Romeo a Julie, ale ti dva si to aspoň stihli říct a něco zažít! Ani Shakespeare nebyl takový kruťas!

Jakoby se technikovi v hlavě dávala dohromady nějaká ohromná skládačka, tvořená emocemi, rozumným uvažováním, dojmy, možná útržkovitě vzpomínkami, aby z ní nakonec vyšel jeden jediný obraz s obrovským nápisem: TAKHLE TO NEMŮŽE SKONČIT!

To by bylo zatraceně na pěst, kdyby došli až sem, přežili konfrontace Thomasová versus Marton, Tániny lékařské prohlídky, ty nekonečné temné chodby Torovských staveb, infarkty v podobě Kallisťanů a tak dále, a tak dále, a nakonec skončili takhle blbě!

Obrovská skládačka začala pozvolna dostávat jiný tvar. To se v Ljošovi prodral dopředu racionálně uvažující technik, který jako jeden z nejlepších na světě, odsunul momentální city stranou a začal pragmaticky hodnotit situaci.

Co má? Co ví? Petr s Cayem naposledy byli na palebném stanovišti. Pokud se lze tady v těch Pompejích orientovat, tak musí být od centrální budovy vpravo. Tady se kupředu prodere hlas srdce, který tvrdošíjně odmítá následný logický vývod: centrální budova je zcela zřícená, jestli byli dole, jsou s pětadevadesátní pravděpodobností mrtví.

Pět procent je v tomhle případě obrovské číslo.

Ljoša počítá a mozek mu kalkuluje. Techniku sice mají dokonalejší, než my, ale architektonicky jsou stejně mizerní. Možná že…

V duchu vidí zpomalený obraz palebného stanoviště, tak jak si ho pamatuje. Petr, Cay, dvě zařízení, budova nad nimi. Stěny se lámou, ale materiál je jiný, nerozdrolí se. Stěna padá, ale zůstává v celku. Pohřbilo je to jako nějaký kryt…

Pět procent naděje náhle získává na objemu. Některé budovy jsou stavěné pozemským stylem, ale Torovská architektura je jiná, než ta Pozemská. A tahle okolnost možná… Ljoša polkne.

Ať se nemýlím, prosím!

Archiv! Archiv! Krucinál, jak se tady má člověk vyznat?! Thomasová uhne před rozvodnou deskou, která se nenadále rozjiskřila a ukázala, že aspoň vedení proudu je tu daleko trvanlivější než na Zemi. Před očima se jí rozprostřela chodba, napůl zničená, málem nekonečná.

„Martone?! Táňo! Profesore! Halo! Je tu někdo naživu?!“ zakřičela do ní a musela uskočit, jak na její hlas zareagovaly další rozvody. K čertu! „Martone! Profesore! Táňo!“ Ticho. A pak…

„Inženýrka Thomasová?“ ozve se ze tmy.

„Táňo?“ Tohle je jasně ženský hlas, ale v jí v uších ještě pořád zní nárazy bomb, takže není schopná ho identifikovat.

„Ne to jsem já, Lena.“ A už se objeví i sama majitelka, kupodivu nezraněná. Ale Thomasová nemá čas, divit se, jak to. Momentálně ji nehorázně zajímá někdo jiný, ačkoliv by radši spolkla vlastní jazyk, než to říct naplno.

Ale setkání bylo pro obě nadmíru prospěšné. Inženýrka Lenu zpravila o tom, co se stalo s radiologickou stanicí a jejími obyvateli a na oplátku se dozvěděla, že běží správný směrem. Tedy, je-li jejím cílem opravdu archiv, z něhož toho moc nezbylo.

Thomasové na okamžik uvízl dech někde v krku, ale pak se urychleně vzpamatovala. I její logický mozek teď momentálně zavelel citům ústup. Hořekování Martonovi a ostatním nepomůže. Jestli se jim tedy ještě pomoct dá…

„A k…“ zbytek nadávky Thomasová raději spolkla. Ale v duchu přidávala další a další, ještě šťavnatější výrazy. To když viděla, co zbylo, nebo spíše nezbylo z archivu. Jen dvě stěny.

Mysli! Myslí a uvažuj! , poručila sama sobě, ale místo, aby jí mozek předestřel dokonalé modely té budovy ještě před zřícením, naservíroval jí jiný obrázek. Martona, sedícího v křesle, držícího ji kolem pasu, zahaleného párou s ironickým úšklebkem na rtech… No to snad ne! Tak to ne! Ne teď!

Marcia Thomasová se snaží probrat v sobě Inženýrku Marciu Thomasovou, ale pod tlakem vzpomínek jí to nějak nejde. Vzpomínky jako jsou tyhle obvykle nic dobrého nevěstí… Nediví se, když vidí zničený archiv. Ale přece tady nerezignuje, jenom proto, že si ho vybavila ve sprše!

„Táňo! Profesore! Martone…!“ zakřičela a podařilo se jí přehlušit i všechny dojmy, které se na ni valily, jako obrovská lavina. Dokáže člověk tváří tvář absolutní katastrofě zachovat klid?

Kdyby ano… Thomasová nechtěla pitvat psychologii. Byla technik, inženýr vesmírných letů, pilot. Nebyla člověk, co by se vyznal sám v sobě. A proto taky nedokázala zastavit proud zmatených myšlenek, pocitů a vzpomínek, který si s ní pohrával, jako vítr s troskami archivu.

„Martone! Andreji!“ Nechtěla se babrat ve zbytečnostech. A vůbec si teď nechtěla připustit, že by z nich někdo udělal chybu. Teď není čas, skládat si účty! „Martone! Táňo! Profesore! Ozvěte se!“ To ticho jí rvalo uši. Ale pak se do toho ozvalo…

„Krucinál ženská! To musíte pokaždé tolik hulákat? Budu z vás mít nakonec nejen nepříjemnosti, ale ještě i migrény!“

Za normálních okolností by vzteky vyskočila z kůže. Teď jí jenom spadl ze srdce tak obrovský kámen. To víte, Marton. On má na lidi prostě takový vliv.

Aspoň jedna pozitivní zpráva. Jeho logické myšlení stále pracuje tak jak má, i když jeho systém momentálně narušovaly vzpomínky na Caye. Vzpomínky, které tížily víc než největší asteroidy ve vesmíru. Já hlupák! Já nebetyčný osel, nekorunovaný král všech tupců ve vesmíru!

Ljošo.

Ne.

Ale vždyť ani nevíš, co chci!

To nevadí. Neříkej to Cayi.

Ale…

Neříkej to Cayi… 

Cayi! Já byl takový idiot! Tak neskutečný idiot! Jestli mi to po tomhle všem, co se teď stalo, jestli už nebudeš mít možnost mi to říct… Budu si to vyčítat. Do konce života. Ale jestli tě najdu, ty budeš v pořádku, ale už nebudeš mít chuť opakovat to – bude mi to jenom patřit. Po právu. Protože, co jiného si hlupák, jako já, zaslouží?

Konečně se dostane k těm zbytkům palebného stanoviště. Ani se mu nechce věřit, že co vidí je skutečné, ale na druhou stranu – výplod fantazie vypadá trochu jinak. Zakloní hlavu a podívá se do temnoty nad sebou. Do temnoty nekonečného, prázdného vesmíru. Prázdného. Jenom napůl. Nad planetou ještě pořád visí ty lodě, co jim přišli na pomoc v hodině dvanácté. Je zvláštní, že nesestupují dolů, napadne ho poněkud nesmyslně, v kontrastu k jeho předchozím myšlenkám.

Pak se znovu zadívá na haldu trosek před sebou. Nemýlil se. Další pozitivní zpráva. Pět procent jejich naděje na přežití se nafukuje ještě více. Opravdu – stěny se sice zřítily, ale vytvořily jakýsi bunkr, který pohřbil celé palebné stanoviště, ale nechal pod ním kus volného prostoru…

Začne odhrabovat trosky a snaží se dostat pod povrch. A najednou se v něm cosi zlomí. Cosi, co mu celý ten nekonečný čas, co se s Cayem jen míjeli a báli se na sebe pohlédnout, zabraňovalo sesypat se pod tlakem události. Ale co je moc, to je moc. Nikdo nemá nervy z ocele.

„Cayi! Kruci, Cayi! Opovaž se teď někde ukázat v kouskové podobě! Slyšíš? Jsem technik, takže si tě složím i kdybys byl na součástky! Prostě mi neutečeš! Vlastně jsem tenkrát myslel jenom to, že potřebuju trochu času! Jestli tě od té doby napadlo, že mi zmizíš, nebo sis to snad rozmyslel! Cayi! Jestli jo, připrav se, že až tě najdu, tak tě uškrtím!“

Přehrabuje sutiny a přitom si mele jako šílený, ještě šílenější řeči. Sice naprosto přesně ví, co dělá, kde je, jak se jmenuje a tak dále, ale taky moc dobře ví, že jestli se hodně rychle nedohrabe konce, tak ten balón pětiprocentní naděje na přežití splaskne ještě rychleji. A tak hrabe. Jako krtek.

„Cayi, no tak! Že bys mi aspoň trochu pomohl, ty zabedněnče?! Stačilo by prosté ,Ljošo doprava, Ljošo stojíš mi na hlavě, Ljošo nemohl bys slézt? Nemůžu dýchat!‘ Kruci!“

„Uchrchrch! Dobře. Ljošo, mohl bys slézt kousek doprava? Stojíš mi na hlavě a nemůžu dýchat,“ ozve se mu náhle přímo pod rukama. Chvilku nevěří vlastním uším, ale pak se dá do přehrabování tak horlivě…

Když se kácí les, lítají třísky. Když se přehrabují sutiny, lítá prach. Ale nejdůležitější bod dnešního programu byl splněn. Ljoša se dohrabal konce.

Nevypadá dobře. Vlastně, kdyby to mohl říct, vypadá jako tříčtvrtinová mrtvola. Oba. Cay, zakrvácený a jen polovičatě při vědomí, leží zasypaný hromádkou cihel a Petr, kousek od něj, schoulený do klubíčka s nohou ošklivě zkroucenou. Oba jsou evidentně živí. Oddechne si. Na chvíli.

„Cayi!“ Teď si ale musí dát zatracený pozor. Opatrně ho začne vyprošťovat a snaží se s ním moc nehýbat. Kdo ví, jak dlouho už tady leží. Nikdo neměl čas sledovat hodinky. A jak tady tak leží a po tváři mu teče pramínek krve… Neodvažuje se s ním výrazněji pohnout. Ani s Petrem ne. I když ten je na tom možná o něco líp, než Cay. Kromě té nohy a bezvědomí mu nic není. Asi.

Vrátí se zpátky k pilotovi a opatrně mu otře tvář.

„Jak je ti?“ zeptá se tiše a položí si jeho hlavu do klína.

„Už bylo i líp, věř mi.“

„Věřím,“ otře další pramínek krve. „Můžeš pohnout palcem? Tedy u nohy…“

„Myslíš, jako jestli budu ještě někdy chodit?“ odpoví Cay otázkou.

„Sakra, tohle neříkej!“

„Dobře, dobře. Můžu. Vidíš? Asi ne, boty mi to nevzalo…“

Ale Ljoša vidí slabý pohyb v kotnících. „Aspoň něco,“ oddechne si a zkontroluje mu tep. Jako technik je z toho trochu na větvi a ani trochu moudrý. Školení o základní pomoci sice absolvoval, ale zkuste si něco vybavit, když máte v náručí zraněného nejlepšího přítele a možná lásku v jednom.

To možná ho zarazilo. Vždyť už si to snad jednou provždy ujasnil? Tak co ho to zase popadá?

A to tvoje ujasnění, rýpne si hlásek v jeho hlavě, nebylo to jenom proto, že jsi nevěděl, jestli Caye ještě uvidíš živého?

Kušuj! , okřikne sám sebe, ale pochybnosti v něm hlodají dál. Pan technik byl na vážkách ve věcech, na které rovnice jakéhokoliv druhu neplatí.

„Víš, od chvíle, co nás to tady zasypalo si toho moc nepamatuju. Jen houkání poplachu a pak taky pořád ty bomby. Určitě padaly nedaleko od nás. Jenže ty štíty prostě nešly, nešly prorazit…“ šeptá Cay namáhavě a jeho hrudník sebou trhaně škube.

V té chvíli Ljoša zapomene na nějaké pochybnosti. Když se dívá na jeho tvář, zmocňuje se ho něco jiného, než pochybnosti. Strach.

„Nešly a nešly. A já se přitom tak strašně bál…“ Sípavý nádech. „Bál jsem se, aby tě nezasáhli. Abys nebyl v některý z těch budov. Protože bych ti pak nestihl říct…“ Další nádech. Ještě obtížnější, než ten předtím.

„Caři, mlč! Mlč, kruci! Moc tě to vyčerpává!“ zakřikne ho Ljoša a jeho obavy i pochybnosti se zase hlásí o slovo. Ale Cay namáhavě zavrtí hlavou.

„Před pár týdny jsi mě přinutil mlčet, znova už to nedo…“ něco mezi zasípáním, zakašláním a jeho hlava klesne bezvládně ke straně.

„Cayi!“ vykřikne Ljoša, když vidí, že mu po čele stékají další a další pramínky krve. „Cayi! Slyšíš? Opovaž se teď umřít! Rozumíš?! Ani to nezkoušej, Cayi!“

„Pomalu! Pomalu!“ zavyje Marton, když inženýrka Thomasová opatrně odsouvá desku, která ho přišpendlila na místě za pravou ruku.

„Oč se asi snažím?“ odpoví mu otázkou. „Ale když to budu dělat pomalu, zazdí nás do nové budovy!“

„Dobře, dobře. Ale trochu šetrnosti by neškodilo… Pomalu!“ vyjekne, ale v tom okamžiku ho nenadálé uvolnění připraví o rovnováhu. „Výborně,“ zahučí potom a tře si naražený zátylek. Inženýrka si k němu přiklekne a pomůže mu sednout.

„To jsem nechtěla, opravdu ne.“

„Nečekejte, že vám to uvěřím,“ odsekne Marton a zkusí paží pohnout. Před očima se mu proběhne konvoj všech svatých. „Není ta ruka náhodou zlomená?“ zeptá se pak jedovatě, sotva popadne dech.

„To nevím.“

„Krucinál jste snad zdravotník, tak se podívejte, ne?!“

„Jsem zdravotní technik, Martone. To technik je tam důležité. Já opravuju rentgeny, dýchací přístroje a podobně.“

„Ale snad poznáte, když je ruka zlomená!“

„Jen klid, ano?“ Sáhne mu na ruku a svatí dávají druhé kolečko. „Máte pravdu, je to asi zlomené…“ konstatuje jeho zmučené zaúpění.

„Půl života za doktora!“ zařve Marton.

„Tolik snad ne, táto.“ Oba se svorně otočí za hlasem, který přichází asi zprava. Stojí tam Táňa, očividně živá, zdravá a podpírá profesora, který jí něco neustále hučí do ucha. „Jenom otřes mozku a pár pohmožděnin, jinak je úplně v pořádku,“ dá jim odpověď na jejich němou otázku a dobře se baví, když vidí, jak jsou oba vyjukaní.

„Táňo! A tobě nic není?“ zařve potom Marton a ani si neuvědomí, jak si inženýrka přikryla ucho.

„Ne, já jsem v naprostém pořádku. Asi jsem měla neuvěřitelné takřka Martonovské štěstí. Ani škrábnutí.“

„No ne!“ vyrazí ze sebe potom Thomasová užasle. „Takže zázraky se ještě pořád dějí!“

- - - - - - - - - - - -

Zázraky se opravdu dějí. Vzdor všem katastrofickým propočtům a pouhým pěti procentům naděje poslední nálet Torů na Kallisto si nevyžádal ani jeden lidský život. Ale svou daň si vybral.

Daň na zničených zařízeních, budovách a mnoha zraněných. Posádka Tritonu mohla jenom vzývat boha štěstěny, že to jejich milovaná lodička přežila jenom s několika škrábanci a urvaným kormidlem. Protože, jak inženýrka ke své nelibosti zjistila, jediné funkční komunikační zařízení na planetě byl její notebook, taky značně chrastící. A pak tu byl problém číslo dvě.

Kosmické lodi, stále visící v prostoru nad planetou. Mrtvé, tiché, nehybné. A taky… Nespojitelné, pokud se toho slova dalo použít. Nebylo možno navázat s nimi komunikaci. Události, ale přesto dostaly docela zajímavý spád, který by vydal na několik dalších dní, nabitých dusnou atmosférou, ale takhle proběhl nahuštěný v několika hodinách.

Svoje prohlášení „Takže zázraky se ještě pořád dějí!“ měla inženýrka Thomasová možnost opakovat ještě několikrát. Protože jak jinak by mohla označit skutečnost, že za dobu, co pobíhala po Kallistu a hledala Táňu, profesora a v neposlední řadě taky Martona, se Kallisťanům podařilo uvést do chodu nemocnici, která taky schytala jenom pár popraskaných stěn.

Záchranné práce se rozjely okamžitě a díky houževnatosti všech „záchranářů“ se podařilo všechny raněné shromáždit a ošetřit během relativně krátké doby. Také škody byly nakonec v porovnání se všemi prognózami malé. I když bylo město ze tří čtvrtin zničeno.

„Víte Táňo…“

„Vím, profesore, bolí vás to ještě?“

„Ne, ale měl jsem prostě jenom pocit, šílený pocit, že mi praskla lebka…“

„Ano, profesore. Ták, teď to obvážeme, á je to.“

„Ale ten pocit, byl vážně šílený…“

„Táňo! Na slovíčko! Nutně!“ přerušila profesora tentokrát inženýrka Thomasová a vzala si ji kousek stranou. Tomu to nevadilo, mluvil spokojeně sám pro sebe.

„Jak je na tom?“ po očku mrkla na profesora, který vypadal, že je zralý na blázinec.

„Otřes mozku. Nic vážného, ale únavného. Člověk má pocit, že pořád musí mluvit.“

„Jo, tak to znám.“ Usmála se, když zachytila její pohled a pokrčila rameny. „Na střední, spadla jsem z křídla. Ale o to teď nejde… Ljoša našel Caye a Petra.“

„Takže jsou v pořádku,“ Táně spadl kámen ze srdce.

„Právě, že moc ne. U Petra to vypadá na ošklivou zlomeninu nohy a Cay byl zasypaný. Momentálně je v bezvědomí. Trochu se v medicíně vyznám, ačkoliv jsem Martonovi tvrdila opak, ale tohle chce lékaře. Opravdového lékaře. S Cayem je to nahnuté.“

Táně to bylo jasné okamžitě. „Postaráte se o něj?“ kývla směrem k profesorovi.

„Samozřejmě. Mimochodem, jak je kapitánovi?“

„Zlomené to není. Jen naštíplé. Taky nadává podstatně méně.“

„Tak jsem tady profesore. Potřebujete ještě něco? Nechcete zkusit spát?“ inženýrka si přiklekla k Bredelovi, který ještě pořád pokračoval v samomluvě.

„Ach, to jste vy! Ne, víte, že se mi ani spát nechce?“ mile se na ni podíval. Zato mě ano, pomyslela si Thomasová nešťastně. „Ale jsem rád, že jste tady,“ pokračoval profesor. Inženýrka se už začala rozhlížet po uspávací injekci…

„Protože vám musím něco ukázat!“ zalovil v náprsní kapse a vytáhl poněkud pomuchlaný list papíru. „Je to asi jediný dokument, co se mi podařilo zachránit, ale určitě má největší cenu. Především pro Martona.“ V té chvíli zpozorněla. Pro Martona? V čem jako?

„Víte, myslím si, že byste si to měla nejdřív přečíst vy a pak to nechám to na vás. Ale takhle to bude jedině správné,“ mohutně si zívl. „Nějak to na mě padlo, ani nebudete muset použít tu uspávací injekci. No nedivte, viděl jsem, jak jste se po ní dívala. Nebojte se, ještě mi nepřeskočilo, jenom mám pocit, že musím pořád mluvit…“

Inženýrka však zavrtěla hlavou a natřásla mu polštář. „Klidně spěte. To je to nejlepší co můžete udělat.“

Táňa doměřila puls a pak se zvedla. „Bude to dobré. Jenom vypadá hůř, než na tom ve skutečnosti je.“

Ljoša se na ni podíval. „To si mám přeložit jak?“

„Jenom trochu prachu v plicích, pár menších oděrek. Inženýrka si poslední dobou oblíbila slovo zázrak, ale v tomhle případě bych to zázrakem opravdu nazvala – nemá nic zlomeného. Takže mu v podstatě nic není.“

„A co to bezvědomí?“ namítl Ljoša a zadíval se na pilotovu bledou tvář.

„No, já bych řekla, že spíš, než bezvědomí, je to zatracený mdlobný spánek,“ Táňa Cayovi zkušeně prohmatala spánky.

„Zatracený mdlobný spánek?“

„No, spánek, který obvykle přichází po delším bezvědomí. A zatracený jsem ho pokřtila proto, že se zatraceně špatně rozeznává od skutečných mdlob. Tedy, zatraceně dlouho to trvá.“ Ještě mu prohmatala hrudník a pak se znovu zvedla. „No nic. Fakt mu nic není. Měl neuvěřitelné štěstí!“

„To měl…“ zašeptal Ljoša nepřítomně.

„Poslyš a ty jsi v pořádku?“

„Já jsem měl taky štěstí. Zůstal jsem v jedné chodbě, která se naštěstí nezřítila. Takže absolutně bez škrábnutí.“

„Kruci, tak tomu se opravdu říká mít štěstí.“ Táňa se ještě podívala na Caye a pak zpátky na technika. „Zůstaň tady chvilku. Musím se ještě podívat na Petra. Cay určitě jenom spí…“

„A jak asi poznám, jestli spí, nebo je skutečně v bezvědomí?!“

„No lidé v bezvědomí se obvykle nehýbají, hm?“ nahnula se k němu Táňa a mrkla. Pak odešla.

Opatrně mu otřel čelo od vrstvy prachu a vyčistil pár oděrek. Přitom se snažil srovnat sám se sebou…

„Zase pochybuješ?“ ozvalo se mu nad hlavou.

„Leno!“ Ljoša překvapeně zvedl hlavu. „Já… Tak počkat! Zase mi čteš myšlenky?!“

„A ty zase pochybuješ? Proč? Mám tě políbit ještě jednou?“

„Ne! Já si prostě jenom nejsem jistý…“

„Čím? Podívej se mi do očí a řekni mi, čím si nejsi jistý?“

„Já… já…“ koktá Ljoša a není schopen dostat se dál. Lena se k němu nakloní.

„Dobře, dám ti radu. Ale teď už je to naposledy!“

„Nedělej ze mě blbečka! Já si prostě nejsem jistý, to je všechno! Nechtěl bych lhát! Ani sobě, ani jemu! Co když to není…“

„Dobře mě poslouchej! Jestli si fakt nejsi jistý… Tak tady zůstaň. Klidně pár hodin. Jenom buď u něj, můžeš mu klidně dál otírat čelo a čistit rány, nebo nedělat nic, ale buď tady a nemysli. Na nic. Nemysli na něj, na svoje okolí. Prostě jenom buď a dívej se.“

„Ale co…“

„Zeptej se svého srdce, neptej se mě. To co k němu cítíš, víš jenom ty. Nikdo jiný. Sebe se musíš zeptat.“

„Ale co když…“

„Kdo nic neriskuje, nic neztratí. Ale taky nic nezíská. Mysli na to.“

„Ale já ho nechci zklamat… Nechci mu ublížit. Kdyby to opravdu nebylo…“

„Teď jsi si sám odpověděl. A teď když promineš, musím jít. Dědeček mě potřebuje.“

„Leno!“ zavolal za ní, ale už se neotočila.

Zůstal sám. Jenom se spícím Cayem a svými myšlenkami.

Inženýrka poodešla stranou a rozložila ten pomuchlaný list papíru, co dostala od Bredela. Chvilinku váhala, přemýšlela proč by zrovna ona měla být ten nejvhodnější člověk, ale pak se přece jen začetla. Zpráva byla psaná ve dvou jazycích. V tora a v angličtině. Ale to Thomasovou v téhle chvíli trápilo ze všeho nejméně. Zajímal ji obsah. Velice ji zajímal.

Svezla se podél zdi a čte s očima rozevřenýma dokořán. To sdělení jí přijde naprosto fantastické. Ono je fantastické!

Hltá každou řádku a nemůže se odtrhnout.

Čte a zapomíná na všechno okolo.

Čte a nevšímá si proudu lidí okolo ní.

Čte a čte.

Když konečně očima přejede poslední tečku, musí si to rychle přečíst ještě jednou celé, protože nemůže uvěřit, že se jí to všechno jenom nezdá. Když se ujistí, že je opravdu vzhůru… Pak se pomalu zvedne a rychlými kroky zamíří k posteli v rohu.

Tohle si žádá vysvětlení! A zatraceně dobrého vysvětlení!

Spí. Je jí skoro líto ho budit, ale na druhou stranu! Zatřese mu jemně s ramenem: „Martone! Andreji! Vzbuďte se!“ Nevrlé zasténání, ale kapitán spí dál. „No tak Martone! Já s vámi potřebuji mluvit!“ zatřese s ním podruhé. Tentokrát s větším úspěchem, protože se ozve…

„Krucinál, ženská, co zas chcete? Já vám něco povím, kdykoliv se mi tady něco nedaří, tak jste za tím vy! Vysprchovat se nemůžu, spát nemůžu, ruku si kvůli vám pořádně zlomit nemůžu! Co chcete, ale rychle, než se naštvu!“ Marton se ani neobtěžoval otočit. Tak se nad něj musela nahnout a opřít se mu o rameno, aby mu mohla před oči strčit list od Bredela.

„Jak mi to vysvětlíte?“

Na rozdíl od ní četl jenom jednou, protože okamžitě pochopil, která bije. Mírně se zavrtěl.

„Co kdybyste slezla?“ zahučel poté. Thomasová se zvedla a zachvěla se zimou, když necítila jeho teplo. Marton se posadil. Vlasy mu padaly do očí a pravou ruku měl v dlaze. Ale vzdor svým slovům se na ni díval zvláštně. Velmi zvláštně. Pak natáhl zdravou ruku a odhrnul jí pramen z čela.

„Poranila jste se,“ zašeptal potom.

„Neodpovídáte mi na otázku,“ namítla nejistě. Sáhl vedle sebe a vyčistil jí drobnou ranku na čele, které si ani nevšimla.

„Mohlo by se to zanítit.“

„Stále jste mi neodpověděl.“

„A jste si jistá, že chcete slyšet odpověď? Tedy, že mi uvěříte?“ odpověděl jí otázkou.

„Já nevím,“ pohodila zoufale hlavou. „Ale každopádně chci slyšet, jestli mi máte co říct.“ Uchopil ji za rameno a přitáhl kousek blíž k sobě.

„Pojďte sem,“ zašeptal přitom. „Tohle bude na trochu delší dobu.“

„Myslím, že času máme víc, než dost. Poslouchám…“

Nevěříte mi. No nekoukejte se tak. Vidím vám to na očích. Ptáte se, jak by to bylo možné? Jak bylo možné, že se to tak dlouho udrželo v tajnosti, na omylu, jak to, že nikdo nepátral? Ptáte se a nevíte, že se ptáte špatně. Základní otázka zní: Jak se mohla Halleyova kometa vychýlit z dráhy?

No ano, byl jsem velitelem na Marsu. Kámen úrazu je v tom, že ne vojenským. Já nejsem voják, já jsem vědec. A na Marsu nikdy vojáci nebyli. Kosmická rada přeci rozhodla, že Rudá planeta bude sloužit výhradně vědcům. Pro zkoumání přírodních podmínek, hornin, nových zdrojů energie a v neposlední řadě tam taky byla ta nejmodernější základna kosmického výzkumu.

A před dvaceti lety jsme právě tam zpozorovali největší nebezpečí, jaké Zemi nehrozilo od pádu meteoritu v době pravěku. Kdesi v soustavě, kterou prolétala, se roj asteroidů srazil s Halleyovou kometou a vychýlil ji z dráhy. Na špatnou stranu – směrem k Zemi. Víte co by to znamenalo, kdyby došlo ke srážce? Něco takového jsme si neuměli ani představit…

Kometa měla Mars minout těsně, o pár set kilometrů. Rozhodnutí Rady bylo jasné. Kometu rozstřílet. Z naší observatoře. Zničit ji dřív, než bude možné pozorovat ze Země, jaké nebezpečí hrozí. Zlikvidovat to, než na Zemi vypukne nekontrolovatelná panika a zhroucení společnosti.

Byly to měsíce a měsíce práce, propočtů, kalkulací, plánů, zkoušek na malých asteroidech. Propočítali jsme snad každou eventualitu, která nás napadla. Kromě jediné…

Nikoho z nás, co jsme tam tenkrát byli, ani ve snu nenapadlo, že k něčemu takovému dojde. Že se něco takového může stát i v takhle vážné situaci, kdy jsme dennodenně vysílali na Zem pod kódem 666 – Smrtelné ohrožení planety. Všechny plány, propočty a kalkulace byly k ničemu. Kvůli zrezlé západce. Ano, západka v nábojové komoře byla zarezlá a mechanismus spustil o dvacet vteřin déle. Kometu jsme rozstřelili. A kusy jádra narazily do Marsu.

Některé shořely v atmosféře, jiné byly odolnější. Ty dopadly na povrch. Otřesy zničili čtyři vědecké základy ze šesti. A připravili o život desítky vědců, další stovky zranily. Čtyři dny jsme zažívali peklo v reálném čase. Mysleli jsme si, že se odtamtud nikdy nevyhrabeme živí.

Vyhrabali. Ti co měli štěstí a zůstali v těch dvou zbývajících základnách na odvrácené straně. Ti se dostali ven živí a celí. Škody byly obrovské. Na zařízení, na povrchu planety, na životech. A pro mnohé z nás taky na cti. V zájmu veřejnosti, jak nám bylo řečeno.

V zájmu veřejnosti jsme podepsali protokol o neoznačené lodi cestovní kanceláře. V zájmu veřejnosti jsme měli na pár let nést odpovědnost za lidské životy. Až by se vody uklidnily, vyšlo by se s pravdou na světlo. Souhlas byl jasný. Nedalo se odporovat.

Vody se uklidnily. Pravda na světlo nevyšla. Rada, která tehdy schválila postup v celé věci byla odvolána pro korupční aféry a pokud vím, tak všichni její členové doposud sedí ve státních vězeních po celém světě. O Marsu před dvaceti lety zbyl jen zfalšovaný protokol a několik vědců, kteří nebyli schopní prokázat, že se to tenkrát stalo úplně jinak. V zájmu veřejnosti…

Zůstala na něj zírat s očima doširoka rozevřenýma.

„Proč jste něco neřekl?“ zeptala se poté bez dechu. Marton se na ni ze strany podíval. Když si odmyslel okolnosti – takhle byla docela hezká. Pak se usmál.

„A k čemu by to bylo? Myslím, že vy jste mi předvedla dostatečně, jak o mě polovina lidí smýšlí…“

„Já… já…“ koktala Thomasová zcela perplex.

„V práci mi to v jistém slova smyslu nevadilo. A kdybych se bránil – vyžadovalo by to důkazy a ty já neměl.“

„Ale teď je máte!“ Inženýrka mu zamávala papírem před nosem.

„Myslíte?“

„Vím to! V zájmu veřejnosti bylo dvacet let mlžit! V zájmu veřejnosti se teď lidé dozvědí, co se opravdu stalo! Nemůžete přece žít napořád s cejchem!“

„Jenže cejchy jsou na kůži. I když později prokázali nevinnu, cejch z kůže smazat nemohli. Ale… Vy byste to pro mě opravdu udělala? Víte…“

„Vím!“ přerušila ho. „Vím a udělala, Martone.“ Podívala se mu vážně do očí.

„Dluží vám omluvu,“ zašeptala poté.

„Dlužíte,“ přikývl kapitán. „Ale já vám taky. Protože oba…“

„…jsme byli…“

„…jak dva berani…“

„…když se perou o ovci. Omlouvám se, Martone. Za všechno…“

„Já se taky omlouvám. Ne za všechno, ale každopádně…“

„Za všechno nemusíte, ale za jedno ano.“ „Za co?“ „Víte, co mě nejvíc urazilo? Ne, že jste mě označil za byrokratku, v jistém smyslu je to pravda, ale ten přídomek panenská! Vypadám snad jako panna?“

„Nooo…“ Marton naklonil hlavu ke straně.

„Martone!“ ozvalo se výhružně. V momentě si ji přitáhl blíž.

„I kdybyste panna byla ujišťuju vás, že se mnou…“ dál se nedostal. Na tváři mu přistála facka.

„Myslím, že jste po ní tak toužil v té koupelně. Taky na mě tak nekoukejte, všimla jsem si, jak jste ztuhnul, že jsem vám jí dala až mnohem později, než jste myslel. Tak teď doufám, že to načasování bylo správné…“

„Naprosto, paní inženýrko,“ zahučel kapitán a třel si rudou tvář. „Naprosto.“

„Ukažte, já vám na to dám obklad,“ Thomasová mu na tvář jemně přiložila něco studného. Marton ji překvapeně chytil za ruku.

„Tak teď nevím, co si mám myslet.“

„To já taky ne,“ zašeptala a nemohla se nějak přimět, aby se mu vyprostila. Pohladil ji a pak znovu přitáhl k sobě.

„Jestli každý polibek bude zaplacen fackou a každá facka potom tímhle… Tak přemýšlím jestli se mi vyplatí vás teď políbit.“

„Zkuste to…“ zašeptala a přivřela oči.

„Halo! Tady Lea! Lea volá! Halo! Tady Lea! Lea volá!“ zapraskalo na zemi. Inženýrka si ani neuvědomila, že svůj notebook tahá všude s sebou. Marton tlumeně zaklel a pak ještě jednou, jak ho zabolela ruka. Thomasová měla naopak pocit, že musí být rudá až po kořínky vlasů i když to byla jenom vysílačka. Sehnula se a zalovila pod postelí.

„Tady Kallisto! Slyším vás! Mluvte!“

„Omlouváme se za zpoždění…“ To teda ano, vzpomněla si inženýrka na ty nekonečné dohady, co jim od Leanů hrozí. „…ale dostali jsme také pár zásahů a někteří z členů posádky jsou zraněni. A navíc jsme nemohli najít vysílací frekvenci.“

„To je pochopitelné, radiologická stanice už totiž neexistuje.“

„Ach, to je nám líto. Vy jste její dcera?“ Thomasová vykulila oči a podívala se na Martona, který rudnul, aby nevyprskl nahlas smíchy.

„Ne, nejsem,“ řekla poté pomalu a zamračila se.

„Mám poselství. Od našeho velitele, vašemu veliteli,“ pokračoval hlas nevzrušeně.

„Můžete mluvit, velitel vás poslouchá.“

„Veliteli pozemšťanů: Naše radost ze setkání je obrovská, neboť chceme Zemi navštívit a přejeme si, aby mezi našimi rasami už navždycky zavládl jenom mír a bratrství!“

Marton bleskově chňapl po mikrofonu. „Vaše nabídka nás velice těší. I pozemšťané chtějí mír!“

Aspoň, že ne to bratrství, protože bratrství s někým, kdo mě označil za dceru radiologické stanice… , Thomasová protočila oči v sloup. Ale to už Lean pokračoval, aniž by tušil, co se jí honí hlavou.

„Dobrá! Tak tedy vypínáme spojení a přistáváme.“

„Moment ještě!“ zarazil je Marton. „Odkud víte o Kallistu?“

„Leané zvítězili nad Tory. Od nich přirozeně.“

„Všechno je tedy už jasné…“ Inženýrka vypnula spojení. „Tak snad, abychom to řekli ostatním, ne?“

„Jistě, ale než přistanou, tak to chvilku potrvá…“ Marton si ji opět stáhl k sobě.

„Na to jak jsme se předtím nesnášeli, je tohle snad až příliš důvěrné,“ namítla Thomasová se smíchem.

„To ano, ale nemůžu říct, že se mi to nelíbí.“

„Veliteli! Leanské lodě začaly sestupovat!“ ozvalo se jim nad hlavami. Marton ztuhnul jako prkno.

„Chvíli potrvá?“ vypravila ze sebe inženýrka udýchaně a už zase rudá.

„Tak asi ne.“

Spí, oddechl si Ljoša, když se Cay mírně zavrtěl.

Spí. To je dobře. Já… Já bych asi nepřežil, kdyby se mu něco stalo.

Ale jistý si stále nejsi , popíchl ho hlásek na hrudi.

Tak to není! Já bych ho jenom strašně nerad zklamal!

A v čem by jsi ho jako měl zklamat?

Kdybych ho, kdyby to nebyla láska, ale prostě jenom…

Jo a to určitě zjistíš, když se mu budeš vyhýbat jak ďábel svěcené vodě. Kdo nic neriskuje, nic neztratí. Ale taky nic nezíská…

Jenže co když může člověk jenom ztratit? Tedy především Cay.

Nemyslel jsem si, že máš tak nízké sebevědomí.

No, nikdo není dokonalý, ne?

Ovšem především ty ne, viď?

Ha ha. Trefil jsi se.

Dobrý bože, to by člověk nevěřil, že jeden z nejgeniálnějších mozků planety se bude chovat jak…

Jak? No, jen to řekni.

Jak puberťák, co se bojí, aby mu na prvním rande nepáchlo z pusy, aby neměl zpocené ruce a tak dále! A to se pořád oháníš tím, že jsi starší.

Jsem starší!

Ale nechováš se tak!

Je to můj nejlepší přítel.

A to nějak vadí?

Ljoša opatrně pohladil Caye po tváři. Má pravdu, ať je to, co je to. Chová se hloupě. Jenže, jenže…

Jenže co? Měl by sis odvyknout to slovo používat.

Jenže…

Víš co? Ty jsi beznadějný případ!

To tedy nejsem! Já ho mám rád! Ne, miluju ho a proto se bojím, abych mu neublížil!

No hurá! To ti to muselo trvat tak dlouho?! Dobrý bože, být svědomím, to je někdy pěkně nevděčná práce.

„Ljošo?“ ozvalo se slabě.

„Ano, Cayi?“ sklonil se k němu a neměl čas ani na odpověď, které už stejně nebylo třeba.

„Jak dlouho jsem tady?“

„Jenom pár hodin. Jak se cítíš?“

„Jako člověk, kterého vytáhli ze zásypu. Co Petr?“

„Jenom zlomená noha. Bude v pořádku. Stará se o něj Táňa.“

„A ty se staráš o mě…“ zašeptal Cay. Ljoša ho znovu lehce pohladil po čele.

„Starám. A vždycky budu.“

Cay ho chytil za ruku. „Jsem moc rád, že jsi v pořádku. Vážně jsem moc rád… Víš, tam v těch sutinách jsem ti to jaksi nestihl dopovědět, ale teď…“

„Cay, neříkej to!“

„Tak to tedy ne! Napotřetí se mi to už prostě povést musí!“

„Vsaď se oč chceš, že nepovede,“ usmál se Ljoša.

„Ne! Jednou jsi mě přinutil mlčet, podruhé jsi mě určitě musel něčím praštit, ale prostě potřetí! Napotřetí už to jednoduše vyjde a tečka!“

„Nevyjde.“

„Kruci, nech mě domluvit! Já…“

„Nevyjde,“ zašeptal technik, lehce ho zatlačil do polštáře a přitiskl své rty na jeho.

Ztuhnul a nevěděl jestli ještě nemá nějaké delirium tremens. Ale ten polibek se mu nezdál. Jeho rty se mu nezdály. Byly tady a byly skutečné. Ljoša ho opravdu políbil!

„Tak vidíš, že ti to nevyšlo…“ usmál se potom.

„Proč?“ vyrazil ze sebe Cay. Jiskřičky v Ljošových očích na chvíli pohasly.

„Nechtěl jsem ti ublížit, proto jsem se ti vyhýbal. Ale víš… Kdo nic neriskuje, tak sice nic neztratí, ale taky nic nezíská. Ale pochopím, když teď řekneš ne. Já…“

„Ano,“ zašeptal Cay.

„Cože?“

„Říkám ano. Já to totiž hodlám risknout. Hodlám to risknout s jedním geniálním technikem, který mě sice připraví o nervy, ale na druhou stranu…“ Objal ho kolem krku a přitáhl k sobě. „Ano hodlám to risknout. Ty za to stojíš!“ a polibek mu vrátil.

„Ježíšmarjá! Tady se to ale spárovalo!“ povzdechl si Petr, s nohou na polštáři, trpitelsky. To když pozoroval, jak na jedné straně laškuje Marton s inženýrkou a na straně druhé se zase objímá Ljoša s Cayem.

„No jo, a do toho všeho ještě Leané začali přistávat. Jsem zvědavá, jak to táta hodlá zvládnout,“ nakrčila nos Táňa a vyměnila mu balíček ledu.

„Nějak. Ale jsem rád, že aspoň úsudek mám pořád dobrý. Ten kuliferda byl opravdu zamilovaný. Akorát tedy… Nikdy by mě nenapadlo, že ta šťastná bude zrovna Ljoša. No nic, dámy plačte, jeden z největších milovníků planety právě svoje srdce zaprodal,“ pronesl Petr pateticky a protočil oči v sloup. „Tak mě napadá, že my dva plus profesor jsme jediní lidé, kteří zůstali nezadaní,“ dodal poté s pohledem upřeným na strop.

„Ještě že tak,“ zabručela lékařka. „To už bylo asi moc podezřelé.“ Pohotově se zvedla a vykročila k dalšímu pacientovi.

„Co byste řekla, kdybych vás pozval na čaj? Až budeme zpátky na zemi?“ ozvalo se za ní. Petr se schválně díval na opačnou stranu, ale stejně bylo vidět, že se usmívá.

„Myslíte, že se vám to podaří v tom shonu, který nastane?“ zeptala se ho mile.

„Určitě. Já mám kvality o kterých nikdo nemá ani páru.“

„V tom případě bych řekla ano.“

„I když tím doplníme pěkný trojúhelník?“

„I když tím doplníme pěkný trojúhelník.“

„Dobrá, tak ve tři před Dostojevského kavárnou. Dělají tam ten nejlepší jahodový čaj na celém světě.“

Když Táňa pokračovala v obchůzce pacientů, sice potřásala hlavou, ale na rtech jí hrál úsměv. Pak si vzpomněla, že ještě něco zůstalo nedořešené. Ještě má na otce jednu malou otázku.

„Táto? Mohla bych s tebou mluvit?“

Marton seděl na posteli a nudil se. Inženýrka Thomasová ho před chvíli opustila, že musí dohlédnout na přistávací manévry. Pak se sice ještě na chvilku zdržela, aby jí mohl dát důkladné poučení o bezpečnosti, ale stejně nakonec odešla. „Poslouchám.“

„Jednu otázku a dám ti pokoj. Táto, můžeš mě vlastně vysvětlit, co se to tady děje? Nebo spíš co se takříkajíc odehrálo mezi tebou a inženýrkou Thomasovou? A jak do toho zapadá Mars? Vím, že tohle je více otázek, ale ber to jako shluk těch malých, co dají dohromady jednu velkou.“

Marton se usmál a objal dceru zdravou rukou kolem ramen.

„Vzpomínáš si, když jsi byla malá a máma nás opustila, jak jsem ti každý večer vyprávěl pohádky?“

„Jo, ale neodpovídáš mi…“

„Počkej, já se k tomu dostanu. Tohle je taky taková pohádka. Víš co Táňo? Až poletíme kolem Marsu, zeptej se mně znovu a já ti budu vyprávět příběh, skoro pohádku, o kometě, tajném spiknutí, jednom vědci a spoustě malých neposedných skřítků.“

Táňa se musela znovu usmát. Znělo to opravdu jako pohádka.

„Dobře. Beru to na vědomí.“ Pomalu se zvedla a měla se k odchodu. Ale pak se ještě otočila. „Až poletíme kolem Marsu táto. Nezapomeň.“

„Nezapomenu,“ usmál se Marton. „Až poletíme kolem Marsu.“

Ano, pomyslel si profesor, který rozmluvu čirou (opravdu čirou, nechtěl poslouchat – ale když mluvili docela nahlas) náhodou také vyslechl. Až poletíme kolem Marsu… Domů.

Lehl si zpátky na polštář a s ulehčením zjistil, že ho přestala bolet hlava.