Sukisyo: Nagaseho slepota
Nagaseho slepota
Podíval se na bezmocného mladíka, připoutaného na židli. Svým způsobem mu ho bylo i líto. Stát se obětí otcových experimentů…
„Hashiba přijde,“ pronesl tiše. Možná se i snažil, aby to vyznělo povzbudivě, ale účinek to mělo pramalý. Jeho zajatec ani nezvedl oči.
„Nepřijde,“ zašeptal po chvíli. Nagaseho to překvapilo. Nechce snad, aby přišel?
„Proč ne?“ odpoví mu otázkou.
„Všechno už se jednou stalo. Nemá důvod přijít, když jsem udělal, co jsem udělal… Když jsem zničil jeho city.“ Dlouhovlasý mladík bezmocně škubne pouty a pak mírně zavrtí hlavou. Druhý ho zkoumavě pozoruje. Lidé jsou zajímavá stvoření. Opravdu.
„Hashiba přijde,“ zopakuje po chvíli. Sám tomu věří. Je o tom přesvědčen. „Má sílu. To je možná, ne určitě, důvod proč otec nechtěl tebe a zvolil jeho…“
„Prosím mlč!“ ozve se Nao zlomeně. „Mlč! Já nemám strach, co bude se mnou, ale jeho… Jeho nechte na pokoji!“
V té chvíli se Nagase málem dá do smíchu: „Hashiba vždycky byl jediný člověk, kterého jsi na tomhle světě nenáviděl ze všeho nejvíc. A teď je ten, koho nejvíc miluješ? Jak zvláštní, ta věc, co se nazývá ,Láska‘…“ Uchechtnutí se skutečně ozve. Ale z jeho úst nevyšlo. To Nao se trpce zasmál nad jeho slovy a možná i nad vlastním osudem.
„Je mi tě líto. Ubohá, ztracená duše… Tys musel být nemilován. Nemilován vlastním otcem, matkou. Jinak bys nemohl být takový, jaký jsi,“ náhle se zajatec skoro napřímí. Zpod vlasů, spadajících mu do čela, na Nagaseho bleskne žhavý pohled. „Poslouchej! Co myslíš? Jaké by to bylo zkusit být svobodný…? A jednou najít někoho, člověka, který tě bude milovat. A vykoupí tě? Ne, to ty nikdy nemůžeš dokázat. Je to smutné…“ Jeho hlídač si posunul brýle k čelu. Stále má výčitky, pomyslel si trpce. Má výčitky a říká při tom pravdu, krutou pravdu, která bolí.
„Mluvíš o sobě?“ zeptal se Nagase tiše a dost možná, že i trochu posměšně. Naovi opět uniklo ono hořce ironické zasmání.
„Ano, velmi dobře. Jsem idiot. Ale teď už je příliš pozdě…“ skloní hlavu a zůstane bezvládně viset v poutech, když se celým skleníkem rozlehne zvolání.
„Fujimori! Fujimori!“ a před jejich překvapenými zraky se objeví udýchaný Sora.
Nao nevěřícně zvedl hlavu. Nemohl věřit, tomu co viděl. Sora Hashiba ho přišel zachránit…
„Hashiba,“ vypraví ze sebe po chvilce. „Proč?“
„Co tím myslíš ,proč‘?“ ušklíbne se Sora. „Ještě jsem se přece neomluvil. Chtěl jsem tě vidět a dostat šanci to napravit.“ Nao přivřel oči a opět bez výsledku zacloumal pouty. Pak mu bledé tváře zrudly a on vyhrkl, co chtěl říct, od chvíle, kdy na Aizawu skočil.
„Ty se neomlouvej! Nemáš za co! To já bych měl… Je to moje vina!“ V tu chvíli se Sora mírně zamračí a pronese se vší vážnosti, které je schopen.
„Ty nejsi ten špatný. To já jsem byl… Ale teď na to zapomeň, vyřešíme to potom! Teď se odsud hlavně musíme dostat!“ Udělá první rychlý krok, že ho odváže, když v tom se mu do cesty postavil Nagase.
„To nedovolím.“
„Tak se dívej!“ ozvalo se jakoby z dálky. Před očima se mu zajiskřilo, jak Sora napřáhl pěst a uhodil ho plnou vahou do obličeje. Něco prasklo a Nagase odhadl, že to nejspíš odnesly jeho brýle.
„Ta byla za mně!“ slyšel Sorův hlas, sípající vzteky. „A tahle je za Ichikawu!“ dodal ještě. Další rána ho srazila stranou a odhodila ke stolu, ze kterého se okamžitě všechno sesypalo na zem. Sora stál nad ním a Nagase v tu chvíli měl pocit, že v jeho očích vidí i vzdálený odraz Yora, tak jak ho vídal už dřív.
Ostatně, nebylo čemu se divit. Je tu přece Nao, kterého Sora miluje a Nao je také zároveň Ranem, kterého pro změnu miluje Yoru, ukrytý v Sorovi. Není se čemu divit, že jsou vzteky bez sebe oba dva. Nagase si pomalu otřel z koutku úst krev. Sora ale ještě nepřestal. Jenom ruce už nechal v klidu.
„Slyšel jsem od Ichikawy, že máš úžasný talent. Tak proč děláš tak stupidní věci?“ otočil se, přešel k Naovi a začal mu horečně uvolňovat ruce. Přitom neustále mluvil, ačkoliv se na něj už nepodíval. „Narodit se jako Aizawův syn. To může znamenat, že existuje mnoho věcí, které si nemůžeš zvolit, ani je změnit. Ale když to ani nezkusíš, nemůžeš doufat, že se jednou stane zázrak…“
Nagase si odfrknul. „To se mi pokoušíš udělovat kázání?“
Sora se mírně zarazil. Ale pak se mu podíval do očí. Studeným, nepřátelským pohledem.
„Neříkám to kvůli sobě,“ pronesl tiše a očima se vrátil k Naovým poutům, „ale kvůli Ichikawovi.“ Nagase si pomalu sedl.
„S ním to nemá nic společného,“ ohradil se neméně tiše.
„Pro tebe. Jenže on si o tobě pořád myslí jen to nejlepší. Víš co? Někoho milovat… Je nádherná věc. Změní i ty lidi, kteří by se jinak změnit nedali… Ale proč ti to říkám? Říkat to tobě je jen zbytečná ztráta času,“ dořekl mdle a přestal si ho definitivně všímat, jeho veškerá pozornost patřila Naovi.
Nagase se pomalu vytáhl na nohy, ale jinak nebyl schopný jediného pohybu. Zůstal stát u zborceného stolu jako opařený, s rukou u úst a nevěřícně třeštil oči. Ichikawa? Ichikawa ho miluje? Jeho?
- - - - - - - - - - - -
Ichikawa s hlubokým povzdechem odemkl dveře laboratoře a sedl si za pracovní stůl. Nemělo cenu vracet se do nemocnice, kde byla situace pořád stejná a bezútěšná. A když mu Matsuri zabránil odejít se Sorou… Co měl dělat?
Tak šel uklízet. Šel něco dělat, než se figurky na šachovnici tohohle příběhu pohnou zase o kousek dál. Musel něco dělat, protože měl pocit, že mu jinak praskne hlava. Nevědomostí. Nebo spíš – nepochopením. Nechápal, co se děje, co se stalo a nikdo mu nic nevysvětlil. Nikdo mu nevysvětlil, proč se Sora najednou tak zjančil, proč leží sensei v nemocnici, kde usilovně bojují o jeho život, proč Nagase… Ruce se mu roztřásly a málem rozsypal složku s poznámkami, které se právě chystal uklidit do skříně, jen si na něj vzpomněl.
„Nagase-bucho,“ zašeptal do ticha temné místnosti. Otočil se za sebe, jako by čekal, že ho tam uvidí stát u zkumavek s typicky ironickým úsměvem, ale jen měsíc se odrážel na lesklém povrchu. Ichikawa sklonil hlavu, jakoby někdo mohl vidět, že se mu v očích objevil lesk nevytrysklých slz.
Jeho srdce stále odmítalo přijmout fakt, že je Nagase nějakým podivným způsobem zradil, dalo-li se tomu říkat zrada. Věděl jen tolik, že sehrál nějakou nepříliš lichotivou úlohu v té věci se Sorou a Naem. Nelichotivou, ale tak citelnou, že se dotkla i jeho. Ichikawa zkřivil tvář a chytil se za paži. Ještě teď ho bolela, jak mu do ní píchnul koňskou dávku sedativa. A ještě teď se mu chce spát…
„Uááá!“ zívl Ichikawa na celé kolo a položil si hlavu na stůl. Snad se nic nestane, když si na chvilku zdřímne. Kdyby něco, tak Matsuri ví kam šel. Ale se nic nestane. Sora s Naem a Nagase s nimi se vrátí bůhví kdy. Tedy, jestli se vůbec kdy vrátí…
Ichikawa znovu zívl. Před chvíli se vzbudil a i když si stále připadal malátný za nic na světě se mu už nepodařilo znovu usnout. Tak se opět vrátil do práce a ukrutně při tom zíval. Sora s Naem a ovšem Nagase se samozřejmě ještě neukázali. Ale nezbývalo než čekat… Nic jiného se dělat nedalo.
Zrovna připravoval podklady pro další pokus, když ho něco vyrušilo. Jemný dotek pevných a silných rukou. Přejely mu po hrdle, sklouzly na hruď… Jedna dlaň mu poté prohrábla vlasy a prsty druhé ruky ho opatrně pohladily po rtech. Ichikawa najednou ztratil vládu v nohou i v celém těle a mimoděk zaklonil hlavu. Dlaň z vlasů pomalu znovu sklouzla na jeho hruď a prsty obratně rozepnuly dva knoflíky pláště.
„Krásně voníš…“ zamumlal mu do ucha hluboký hlas, teď ještě podbarvený touhou. Mladík se beze slov podával jeho zvuku i těm hříšným dotekům. Přivřel oči. Jestli je to sen, tak ať se nikdy neprobudím, pomyslel si okouzleně.
Vnímal jak je pomalu, skoro až rafinovaně svlékán, jak ruce pomalu přejíždějí po jeho těle… Na ústa se mu náhle přitiskly rty, prudce jej políbily a pak pokračovaly dolů na krk, hruď, břicho… Ichikawa cítil, že mu tváře hoří, když si uvědomil, co s ním provádějí. Potlačil tichý výkřik a prsty zajel neznámému do vlasů. Neznámému? Ach ne. Ty rty, ruce, polibky, všechno – to není od neznámého.
„Jak to, že jsem si nevšimnul už dřív jakého mám šikovného asistenta? Musel jsem být slepý,“ pronesl Nagase tiše a pomalu se zvedl. Ichikawa se na něj podíval. Dokonalý. Krásný a dokonalý… Tak moc až ho to skoro děsí. Ale pro něj takovým už zůstane. I když nějaká malá chyba by taky neškodila… Ale teď je mu tohle všechno srdečně jedno.
„Nagase-bucho,“ zašeptal nesměle. Mladý muž naproti němu se jen pousmál. Pak si s klidem rozepnul plášť a odhodil ho stranou. Ichikawa polkl…
Krach! Prudce vylétl od stolu a vztekle zaklel, když ho silně zabolel krk. Na zemi ležely střepy z něčeho, co snad kdysi byla zkumavka. Mladík si protřel oči.
„Nagase-bucho?“ rozhlédl se po prázdné laboratoři. Pak si přejel dlaněmi po těle a uvědomil si, že je zcela oblečený. „Krucinál! To není fér!“ zaklel poté znovu, když si uvědomil, že se mu to všechno jen zdálo.
- - - - - - - - - - - -
Nagase bez dechu sledoval, jak všechno kolem něj hoří a pomalu si začal uvědomovat, že se odsud také vůbec nemusí dostat. V hlavě se mu přehrávaly všechny události, které se staly. Sora přišel zachránit Naa. Sora Naa, ne Yoru Rana. Toho Naa, který mu bez ostychu, beze strachu řekl pravdu do očí. Jeho nikdo nikdy nemiloval… A on je nyní téměř slepý touhou po lásce. Jen hrdost mu to nedovolí říct nahlas.
Ale Nao to řekl za něj. A pak prosil. Prosil, aby nechal jít toho, koho miluje. Nagase si promnul čelist. Nao nemusel tolik prosit. Sora se o sebe umí postarat sám. A perfektně. Ruku má opravdu pádnou. Ale ještě pádnější má jazyk. Ach ano. Nejen Nao říká pravdu. I Sora to umí. Jen k tomu ještě přidá ránu… „A tahle je za Ichikawu!“
Ichikawa. Kluk co mu dělá asistenta a pokusil se ho zastavit. Bylo mu ho líto, když mu píchal tu injekci, ale nešlo to jinak… A tenhle kluk ho po tom všem má ještě rád?
- - - - - - - - - - - -
„To vážně není fér!“ fňukl Ichikawa zklamaně, když si plně uvědomil, že to všechno byl jen pouhopouhý sen. Přelud. Pak mrknul na velké nástěnné hodiny v rohu laboratoře. Je pozdě, řekl si v duchu. Je tak moc pozdě… A ještě nic nedoznalo alespoň malého obratu. Figurky se ještě nepohnuly. Osud ještě neudělal tah. Sensei je pořád v komatu a Sora s Naem… Ti jsou bůhví kde, bůhví s kým. Nagase s nimi. A jen bůh ví, jestli se ještě někdy vrátí a v jakém stavu.
„Doufám jen, že budou v pořádku,“ pronese polohlasem sám k sobě.
„Určitě budou v pořádku,“ položí mu někdo ruku na rameno.
„Naga… A Honjou-senpai!“ vyjekne Ichikawa překvapeně.
„Určitě budou v pořádku,“ zopakoval Matsuri. „Sora se o Naa postará.“
„Já vím,“ hlesne Ichikawa.
„A Nagase… Ten se o sebe umí postarat sám, to mi věř.“
„Já vím.“
Matsuri se na něj zkoumavě podíval. Je zvláštní, že mu pořád tolik věří, že o něm má pořád tak vysoké mínění. A má ho tolik rád. On, Matsuri, sice pořádně neví, jakou úlohu Nagase v tomhle podivném představení sehrál, ale doufá, že nebyla natolik prohnilá, aby Ichikawu ranil do hloubky duše. Protože možná on v něm může probudit trochu lidskosti. Naučit ho trochu víc ukázat, že je taky člověk. A možná taky ne. Aby se člověk změnil, tak moc, jak by se musel změnit Nagase, to by musel být na okraji propastí zoufalství a smrti…
- - - - - - - - - - - -
Zkoušel jedny dveře za druhými, lomcoval s každou klikou…
„Musí, přece tady musí být nějaký východ!“ mumlal si skrze chuchvalce dýmu, dusivého popela a spalujícího horka. Ústav se proměnil v žhavé peklo a křehké stonky růží připomínaly zatracené duše.
Experiment skončil otče, pomyslel si Nagase. Yoru odešel a Ran s ním. Ale otázkou zůstává, kdo byl vlastně pokusným objektem. Kdo zůstává? Mám pocit, a ten asi nikdy nezmizí, že ve skrytu své duše jsi zkoumal mně. Ano, já, tvůj syn.
Dával jsi mi plnou důvěru, trávil u mě svůj volný čas, mluvil jsi se mnou o všem… O své práci. O těch dvou, jenom o těch dvou. O čísle 013. O tom jak se Sora mění na Yora, jak se objevil Ran, jak tě Sora poslouchá na slovo, jak dalece jsi zmanipuloval jeho duši… Mluvil jsi o všem. Sora, Yoru, Nao, Ran. O všem. Mluvil jsi a mluvil a mluvil. Byl jsi se svým synem a neustále mluvil. O jiných dětech.
To já jsem si připadal jako pokusná myš, přivázaná na stole, do které se píchá, aby se zjistily její reakce. Tys byl vědcem, který do ní bodal. Do mě bodal. Svými slovy, svým vyprávěním. Neustále, znovu a znovu.
A tak jsem na tu tvou hru přistoupil a začal ji hrát s tebou. Synek, kráčející ve stopách otce, úspěšný vědec, stavící experiment nade vše. Ale teď… Teď už nechci. Byl jsem bláhový, protože jsem si myslel, že když se změním na toho, koho jsi ze mne asi chtěl mít, získám tvou lásku. Lásku, kterou jsi mi podle svého projevoval dostatečně. Byla to hloupost. Zůstal jsem pořád sám. Možná ještě víc, než předtím. A víš proč?
Myslím otče, že proto abys mě opravdu miloval, jsem neměl dostatečné předpoklady. Byl jsem jenom tvým synem. Na to, abych byl i milovaným bych musel být… Roztřesený chlapec s dvojí, možná i trojí osobností v bílé ústavní košili. Pouhá laboratorní myš v lidském těle. Musel bych být tvůj…
Pokus.
Řev plamenů se mu zařezával do uší a Nagase, napůl oslepený kouřem, učinil poslední zoufalý pokus dostat se z toho zuřícího pekla. Ruce měl pořezané a popálené, ale přesto se opřel do nouzového východu.
„Panebože dostaň mě odsud. Nenech mě tu zajít, jak psa! Já vím, mám spoustu chyb, ale ještě bych… Chtěl bych napravit, co jsem tak zpackal!“ uhodil do dveří a pak se do nich vší silou opřel. Ozvalo se praskání lámaného dřeva, Nagase ztratil rovnováhu a prolétl kamsi do temnoty. Udeřil se do hlavy, před očima se mu roztančila světélka a nakonec se všude rozprostřela bílá mlha…
Vzduch… Hvězdy… Mladík si protřel oči a s námahou se posadil. Vzduch! Hvězdy! Rozhlédl se kolem sebe. Za ním ještě stále hučelo peklo v podobě hořící budovy, takže vyhráno zdaleka neměl. Ale dostal se ven. Prošel tím hořícím chřtánem a dostal se ven! To je teď ze všeho nejdůležitější. Je venku, žije. Přežil…
S bolestným heknutím se zvednul a vzápětí se rozkašlal. Popel v plicích mi očividně moc dobře nedělá, pomyslel si a opíraje se o stromy vyrazil šouravým krokem pryč.
- - - - - - - - - - - -
Matsuri nevydržel být zavřený mezi čtyřmi stěnami déle jak deset minut a proto se spěšně rozloučil a vyrazil na bezcílné bloumání po okolí školy. Ichikawa znovu osaměl a pustil se do práce. Téměř násilím se přiměl nemyslet na to kolik je hodin a jestli se už události nějak hnuly kupředu. Soustředil se jen a jen na přípravy pro pokus.
„Nevěřím!“ řekl si však náhle po chvíli. „Nevěřím!“ zopakoval poté slabým hlasem. Nevěřím, ale čemu vlastně? Matsuri přece neřekl nic, co by… Ichikawa se zamyslel. Čemu nevěřím a proč mně to takhle napadlo? Copak na něho nedokážu přestat myslet, alespoň na chvíli, řekl si, když si uvědomil, koho se ta slova týkala.
Ne, odpověděl si vzápětí. Ne teď. Protože já opravdu nevěřím. Nevěřím, že by byl opravdu tak chladný a tak sobecký, jak to teď vypadá. Nagase. Kai Nagase. Vždycky jsem mu říkal Nagase-bucho, ale Kai zní lépe…
A já nevěřím, že by opravdu dokázal být tak… tak… tak krutý. Vím, že ta tou slupkou je jiný. Jen se bojí dát to najevo. Neumí být jiný a přesto je jiný. A snad proto ho mám tolik rád. Protože právě pro tohle je zranitelnější víc, než si myslí a dokáže připustit. A snad, určitě právě proto ho tolik miluju…
Podíval se na hodiny a uvědomil si, že noc už je skoro u konce. Jak dlouho to ještě bude trvat? Tahle strašná nejistota, než se něco stane? Uklidil nepotřebné zkumavky i chemikálie a chystal si ještě trochu zdřímnout, tentokrát na pohovce v rohu místnosti, když se v chodbě ozvalo slabé šramocení.
Ichikawa prudce otevřel dveře a rozhlédl se na obě strany. Ale všude prázdno a klid, nikde ani noha. A všude přízračné ticho. Ichikawa dveře jen přivřel a otočil se, když v tom se ozvala rána. Mladík se překvapeně obrátil zpět.
O veřeje se opíral špinavý a popálený muž, držel se za břicho a z hrdla mu vycházely chrčivé zvuky, jak se snažil odkašlat si. Ichikawa si protřel oči, zda se mu to nezdá.
„Nagase-bucho!“ uklouzlo mu mimoděk.
Muž se pomalu hroutil na zem a nepřestával se něčím dávit.
„Kai!“ vykřikl Ichikawa a podepřel ho, aby neupadl úplně. Rychle ho dílem dovedl, dílem dovlekl k pohovce a cípem pláště mu otřel tvář. Nagase měl zavřené oči a celkově na jeho péči nereagoval. Jen tu a tam mu uniklo suché hrozivé zakašlání. Ichikawa mu rychle ohmatal ruce, nohy i trup a ulehčeně zjistil, že nemá aspoň nic zlomeného. Nagase se v té chvíli znovu hrozivě rozkašlal.
„Kai!“ uniklo Ichikawovi a opatrně ho pohladil po čele. Pak ho nadzdvihl, aby se mu lépe dýchalo. Nagase konečně otevřel oči a podíval se na něj vytřeštěným pohledem.
„Vodu!“ zasípal poté. Ichikawa mu dal opatrně napít a znovu mu otřel tvář, tentokrát navlhčeným kapesníkem.
„Už je ti líp?“ zeptal se potom starostlivě, když si Nagase znovu opatrně lehl.
„Ano. Děkuji,“ zasípal namáhavě v odpověď a náhle usnul. Ichikawa si přitáhnul křeslo a co možná nejpohodlněji se do něj zabořil. Ruce má sice pořezané, ale není to tak strašné a to co potřebuje teď nejvíc je spánek, pomyslel si, než usnul sám.
Probudil ho šramot. Kai se potácel po laboratoři a zřejmě se snažil ošetřit. Ale byl ještě pořád slabý a tak se nepohyboval jako jindy tiše a ladně, ale neohrabaně a dost hlučně. Ichikawa vyskočil a stačil ho zachytit právě včas, když ztratil rovnováhu. Ovšem Nagase nebyl žádné tintítko a tak pod jeho váhou klesnul k zemi. Kaiova hlava zůstala v jeho klíně. Odhrnul mu vlasy z čela.
„Proč jsi mně nevzbudil?“ zašeptal vyčítavě. „Sotva chodíš…“
„Nechtěl jsem,“ vyrážel ze sebe Nagase. „Nechtěl jsem tě takhle… využívat… po tom co jsem udělal…“ přivřel oči a Ichikawa poprvé v životě viděl, že se Nagase-bucho, ten úžasný a chladný Nagase-bucho, kterému on náhle začal říkat Kai, červená.
„Pitomče,“ zašeptal Ichikawa. „Nic se mi nestalo, Sorovi s Naem doufám taky ne, a i kdyby tak v tomhle stavu bych tě stejně nenechal na holičkách.“ Pomalu se zvedl a táhl s sebou i Kaie. „Panebože, včera jsem si ani nevšimnul, jak jsi těžký…“ mumlal si do pláště, když ho strkal zpátky k pohovce. Nagase se mírně pousmál.
A já si do včerejška ani nijak výrazně nevšimnul, že existuješ, pomyslel si smutně, když ho Ichikawa opatrně uložil. A ani nevíš, jak je mi to líto. Asistent mu znovu otřel tvář a tentokrát pořádně vyčistil rány.
„Jsi opravdu pitomý,“ zopakoval poté ještě jednou a zvedl se, že znovu půjde uklidit laboratoř, ve které se znovu, neznámo jak, objevil nepředstavitelný nepořádek, když ho Nagase pevně chytil za zápěstí. Podíval se mu pevně do očí a pomalu ho stáhl k sobě. Ichikawa cítil, že asi s největší pravděpodobností znovu červená. Tohle ale nebyl sen a tenhle Kai nebyl tak hříšně dokonalý. Tenhle měl alespoň tu malou chybu na kráse, po které Ichikawa tolik toužil. Pomalu si přitáhl jeho tvář ke své a docela malinko a něžně ho políbil. Pak trochu víc…
„Já jsem musel být nekorunovaný král všech slepců,“ zašeptal poté s úsměvem a políbil ho ještě jednou na čelo.
„Proč?“ zeptal se Ichikawa.
„Že jsem si nevšimnul, jakého šikovného asistenta mám…“ zasmál Nagase zplna hrdla.
„Pitomče,“ zabručel Ichikawa přes rameno.
Kai se ještě jednou usmál a pak zavřel oči. Byl slepý, ale vlastně stačilo docela málo, aby prohlédl. Jen musel skoro umřít…
Komentáře
Přehled komentářů
Vypadá to dobře.
Méééé
(Starvation, 30. 1. 2009 20:04)To je cute! *po tvářích ji stékají slzy štěstí* . Tenhle pairing sice vyložene nesnáším (xD), ale tohle bylo nádherný!!!
Díky!
(Yveren, 1. 12. 2007 15:56)tuhle povídku jsem četla kdysi dávno, dřív než jsem viděla anime. Musim se přiznat že jsem Nagase upřímně nenáviděla, ale jen do posledního dílu, kdy mu stačil jediný pohled a rázem si vylepšil skóre. Byl pasován mezi mý oblíbence. Po skončení následovala chvíle tupého zírání do stěny a pak :"Tak moment, někde jsem viděla povídku na Nagase a Ichikawu!" Projela jsem zoufale všechny odkazy a nic. (což fakt nechápu tady jsem se dívat musela taky.) No a až dneska jsem si všimla, že tu máš rubriku sukisyo. S myšlenkou, že až tě potkám budu ti líbat nohy, jsem se pustila do čtení. Tak nezapomeň, slečna co se ti vrhne k nohám a bude děkovat budu já ;0)
Tedy...
(Kat, 18. 6. 2007 23:34)Přišla jsi na to na co já jsem nemohla přijít. Napsat povídku na moje první stažené anime Sukisyo. A velmi dlouho nejoblíbenější. Mlátím se do hlavy jak to, že jsme na to nepřišla. Perfektní spád a konec je přesně ten jaký má být. Dialogy super a útek jak řekla Simik dokonalý. Perfektní.Je to nádehrné jak jsi rozvedla konec a jak přesně jsi přeložila to co se tam stalo. Pokračovala jsi tak jak to mělo být a jak možná by to bylo. nenásilné pokračování jednoho skvělého anime a vztahu. Díky
Typical word: PECKA
(Simik, 9. 6. 2007 10:11)Takže... Začneme dramaticky... :) Je to krásný, fakt se ti to povedlo. Pořád říkám, že máš větší talent než já, ale pořád mi to nikdo nevěří. Hrozně se mi líbí to, jak se dostal z té laboratoře bo co to je. A to s těma růžema a dušema mě upa moc dostalo. Je to fakt pěkný a moc se ti to povedlo... :) Zatím pa :)
Paráda.
(Karin, 20. 7. 2017 18:01)