Beiny...

Budu čekat…

Foukal mírný vítr a jemně pohupoval s těžkými závěsy, které dovolovaly jen malému proužku měsíční záře proniknout do pokoje. Jen úzký paprsek osvětloval vybledlý vzorek na koberci a protější stěnu. K posteli, stojící v rohu pokoje už nedosáhl. Jen v jeho odlesku bylo vidět štíhlou postavu, která se tiskla ke stěně, choulíc se pod tenkou přikrývkou. Pak se náhle začne zmítat ze strany na stranu a máchat rukama do vzduchu, jakoby zaháněla děsivé představy útočící na její mysl. Na mysl zjitřenou spánkem a sny…

Zase. Opět. Znovu. Stále dokola. Znovu. A znovu. Dlouhé, slonovinově bílé, štíhlé prsty, které přejíždějí po jeho těle. Ten hrůzný pocit bezmocnosti a ledový strach, pouta, která mu zabraňují pohnout se, utéct… Utéct z tohohle strašného snu, z té nejhorší skutečnosti.

Ponížení a bolest, která ho trhá na nejmenší částečky jeho bytí. Vlastní hlas, vlastní křik, který mu stejně po několika marných hodinách odumírá v hrdle. Pach ze kterého se zvedá žaludek. Odporný, nasládlý pach krve a do toho štiplavý zápach potu. Ruce, které mu na kůži vypalují cejchy. A do toho všeho… Smích. Krutý, šílený smích, který vychází z ocelově šedých očí, plných mlhy. Pořád mu zní v uších, když se oči netečně dívají na jeho bezmoc… A on křičí.

„Áááááááááááá!“ postava se prudce vymrští do sedu a zběsile oddechuje, oči rozšířené hrůzou. Po zádech jí stéká pramínek ledového potu a vpíjí se do už tak promáčené postele. Odlesk měsíčního světla ozařuje tělo mladého muže, skoro ještě chlapce, se světlými vlasy a neuvěřitelně zelenýma očima. Cítí jak mu další pramínek stéká po skráni dolů na krk a odsud na hruď, která se namáhavě zvedá nádechy a výdechy. Zavřel oči…

Zase. Vrací se to. Pořád. Jeho sen, noční můra. Stále se mu vrací jako spirála v nekonečných obrátkách. Stále dokola. Znovu. A nikdy nekončí. Ještě teď mu v uších zní jeho vlastní křik z té strašné noci. A nepřestane, stejně jako nepřestanou ty sny. A ony nepřestanou. Ne dokud bude naživu… Dokud on bude naživu.

Hisoka s námahou vstal a došel k oknu. Otevřel je dokořán a nechal chladný vzduch, aby mu zchladil rozpálenou tvář. Ani se nenamáhal vzít si župan a stál tam bez ostychu nahý. Na co by mu taky bylo pyžamo, když se stejně skoro každou noc vzbudí zmáčený hrůzou… Cítil jak mu na holé pokožce zasychají cestičky potu a zavřel oči. Měsíc, který se na okamžik schoval za mrak, znovu vyšel a ozářil noční krajinu v celé její kráse. Ozářil také tělo, stojící v okně a na světlé pokožce se náhle objevily krvavě rudé obrazce. Mladík pomalu ustoupil do pokoje, zavřel okno a zády se opřel o chladivé sklo. Zavřel oči. Pak se pomalu svezl na podlahu. Ne, ty sny nepřestanou. Nepřestanou dokud on bude žít, kráčet po téhle zemi a páchat další zlo. Dokud bude naživu… Jeho vrah.

„Muraki!“ zasípe Hisoka nenávistně. „Muraki, ty ďáble! Ani spát kvůli tobě nemohu!“ stočil se na tvrdé zemi do klubíčka.

Kolik? Kolik jich ještě bude? Kolik nocí se ještě bude bát usnout? Jak dlouho to ještě vydrží?

* * *

„Hisoka-san?“ osloví jej vysoký mladý muž s tmavými vlasy. Je mu asi tak kolem pětadvaceti a má snad ty nejnádhernější oči, jaké kdy viděl. Fialové jako ametysty, kameny, které má moc rád. Tsuzuki Asato, jeho partner, který se může utlouct po dortíku s karamelovou náplní, po jablečném koláči a vůbec po všem, co v sobě má aspoň nějaký ten cukr.

„Hm?“ odpoví mu netečně a ani nezdvihne oči od spisu. Nový případ, který jim Konoe přidělil teprve před několika hodinami. Vypadá to jako obyčejná rutina, vlkodlak, ale něco se mu na tom pořád nechce líbit. Nejspíš to bude zajímavé.

„Hisoko. Nechceš mi říct… Co se stalo… Tenkrát s Murakim…“ zašeptá Tsuzuki.

Slyšel včera ten zoufalý výkřik do tmy. Zase ta jeho noční můra. Od doby, kdy řešili ten nešťastný případ na lodi, nemine ani jedna noc, aby úzkostlivě nenaslouchal, jeho dechu, aby část noci nespal, aby neslyšel jak ze spánku sténá bolestí….V ten moment chtěl vyskočit a sevřít ho v náručí, aby zahnal ten přízrak zlého snu, ale neudělal to. Všechno by ještě zhoršil… V ten moment totiž také měl chuť řvát, něco rozbít, něco zničit, byl plný nenávisti k původci tohohle zla i Hisokových probděných nocí a jeho nejhorších vzpomínek. K původci jeho smrti… Proto tam nemohl vtrhnout a přitisknout ho k sobě, protože by mu tak rázem předal svůj veškerý hněv i ten vztek, žhavější než peklo samo. A to by Hisoka nevydržel. Ne s tak vysokým stupněm empatie, jaký má. Ale přesto mu chtěl pomoci. Jen zatím nevěděl pořádně jak.

Vzpomněl si však, jak jemu samotnému se ohromně ulevilo, když mu vyprávěl o svém dětství. Nešťastné, smutné vzpomínky… Ale když věděl, že je s ním Hisoka sdílí, že o nich ví, bylo mu najednou mnohem lépe. Možná, že u něj by to mohlo být to samé. Jakákoliv tíha, jakékoliv neštěstí, noční přízraky, jsou přece jen menší, když víme, že je nablízku někdo, kdo o nich ví, kdo chápe a rozumí… Možná…

Hisoka skloněný nad spisem ztuhnul, jako by zkameněl. Ruce mimoděk křečovitě sevřely složku s informacemi od Konoeho a oči upřel kamsi za hranu stolu. Nebyl s to se pohnout a jen podvědomě vnímal, jak na něj Tsuzuki upírá svůj fialový pohled.

Proč se ho ptá? Proč zrovna na tohle?

„Já…“ zašeptal chraptivě. Tsuzuki čekal. Věděl, že na to bude potřebovat dost sil. Možná že i více, než na jakýkoliv boj. Mluvit o tom nejhorším, co ho kdy potkalo. To vyžaduje víc porozumění a souznění, než nejnáročnější úkol, který by mohli dostat. A také mnohem víc důvěry, než kolik mu musel dát, když spojovali své síly. Aby mu řekl něco takového. Tsuzuki čekal.

„Já… Nezlob se, ale já… Já nemůžu… Prostě nemůžu… Copak on ti to tenkrát neřekl?“ vykoktal konečně Hisoka. Ticho. Oba věděli o kterém ,tenkrát‘ Hisoka mluví. O jejich prvním společném případu, o jejich prvním setkání s doktorem Murakim.

První setkání po mnoha letech. Oni Strážci mrtvých a on – šílený vrah, který všechno plánuje s chladnou logikou. I ten vlastně náhodný Hisokův únos rozpočítal do nejmenšího detailu. Tsuzuki byl ochoten přísahat, že měl spočítanou i každou kapku krve, která vytekla z Hisokovy kůže, rozřezané tím zatraceným drátem. Že je v duchu počítal, zatím co ho vláčel po celém městě a stále se usmíval. Že spočítal i všechny vzpomínky, které ve své oběti vyvolal, než ji nechal pomalu a bezmocně znovu umírat v té barabizně. A pak ta kavárna…

„Ne,“ řekl konečně Tsuzuki. „Jenom mi řekl, že to byl on, kdo tě zabil… Nic víc.“ Přivřel oči. Poprvé mu zalhal. Ale na druhou stranu… Copak mu může říct, co se všechno dozvěděl?  

Copak mu může vyprávět s jakým potěšením mu Muraki líčil Hisokovu vraždu? Všechny ty podrobnosti ze kterých se mu zvedal žaludek, že ho dokonce přešla chuť na všechno sladké? Jak se zmítal a po tvářích mu tekly slzy bolesti? S jakou rozkoší kreslil obrazce, které na jeho kůži dodnes září jako čerstvé? S jakým potěšením si z něj udělal svou hračku… A proč? Kvůli záblesku ve tmě. Tsuzuki zavřel oči úplně. Ach Hisoko, copak ti tohle všechno mohu vyprávět?

Jeho partner vstal a položil mu ruku na tvář. Jemně, docela lehoučce ho pohladil.

„Nezlob se Tsu,“ zašeptal. „Ale já nemohu. Nechci na to vzpomínat. Nejsem připravený… Nezlob se.“ Tsuzuki se mu podíval do očí.

„Smím?“ zeptal se tiše. Hisoka kývl a on uchopil jeho ruku do své a pak ho opatrně objal a přitiskl k sobě. „To je v pořádku,“ zamumlal mu do vlasů. „Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš. Nebudu se zlobit… Počkám, až mi to jednou povíš… Budu čekat, Hisoko. Času mám víc než dost,“ usmál se ještě a pustil ho.

Hisoka se vrátil zpátky ke spisu a jen koutkem oka pozoroval, jak Tsuzuki vytahuje ze zásuvky svého stolu obrovskou, ale opravdu obrovskou čokoládu. Když viděl s jakou chutí se do ní zakousnul, na rtech mu vytanul úsměv. Sklonil hlavu zpátky k písmenkům. Děkuji Tsu…

* * *

„Kei! Kei kde jsi?“ dívka s dlouhými světlými vlasy kráčí potemnělou ulicí a poplašeně se rozhlíží kolem. Všude je ticho a plynové lampy, které se zachovaly jediné v téhle čtvrti, osvětlují okolí nazelenalým světlem. Dívka se podívala na hodinky. Půlnoc. Všude je takové strašidelné ticho, při kterém jí stydne krev v žilách. To od něj není hezké, že ji takhle opustil… A to jí sliboval, že jí doprovodí až domů, že se jen trochu projdou, že to bude romantické. Tohle není romantické!.

„Kei! No tak! Prosím ozvi se!“ zvolá ještě jednou a pak se zarazí. Pohled vystrašených modrých očí míří vzhůru. Ve strašidelném osvětlení se před ní vzpíná majestátní silueta kostela. Dívku prostoupil ledový děs. To vyšel měsíc a ozářil sochu ukřižovaného Ježíše, která visela přímo nad ní. Při pohledu do jeho polorozpadlé kamenné tváře, z níž zmizela většina rysů a která vypadala tak nelidsky, se jejího těla zmocnil třas. Úzkostlivě se ohlédla za sebe, ale všude bylo stejné ticho jako předtím. Jen vítr se proháněl ulicí a kvílel v temných zákoutích. Vzadu v ulici se cosi pohnulo.

„Kei?“ zavolala do tmy, ale odpověď se neozvala. Pouze kdesi v kamenných hlubinách kostela zazněly varhany… A pak na tom druhém konci, tam, kde se chodník ztrácel v temnotě rozeznala siluetu obrovského psa. Pohnul se. A vkročil do světla lamp. Yukina chvíli stála neschopna pohybu. Ale pak nečekala na nic a dala se na zběsilý útěk. Psovi rudě žhnuly, z rozevřené tlamy visely celé provazce odporných slin a jeho tlapy za sebou nechávaly krvavě rudou stopu…

Hučelo jí v uších a hruď se mučivě svírala s každým nádechem, ale stejně utíkala dál. Zdálo se to nekonečné a za sebou slyšela cvakání drápů, při kterém tuhla krev žilách.

„Pomóc!“ zakřičela zoufale, ale okolí zůstalo tiché až na zběsilý klapot jejích podpatků a dusot toho obrovského psa. Měsíc se na okamžik schoval za mrak a ulice se ponořila jen do nazelenalého světla.

„Yukino! Stůj!“ uslyšela zvolání. Ten hlas… Prudce se zastavila a otočila. Za ní stál tmavovlasý mladík a natahoval k ní ruku. „Yukino, proč utíkáš?“

„Kei!“ vzlykla a vletěla mu do náručí. Přitiskl si ji k sobě a objal. Uhodila ho drobnou pěstí do hrudi. „Proč jsi zmizel! Proč jsi mě nechal jít přes tuhle ulici samotnou! Ani nevíš, jak… Jak jsem se bála!“ začala do něj bušit oběma rukama a z očí jí tekly slzy úlevy i prožitého strachu. Za mrakem se ukázal měsíční svit. „Ten kostel! A pak ten pes! Kei tohle ti nikdy neodpustím!“ uhodila ho ještě jednou a pak ztuhla. Mladíkovy ruce ji sevřely jako ocelové svěráky, až ji to zabolelo a vyděsilo, protože se nemohla ani hnout. Yukina se strachem pohlédla vzhůru. Keiovy oči žhnuly rudě a usměvavé rty byly náhle bledé jako ten měsíc na obloze. Zaklonil hlavou a z hrdla mu vyšlo cosi mezi zachechtáním a zavrčením.

„Mohu tě ujistit, má drahá, že tady se není čeho obávat,“ sklonil se poté a podíval se jí do očí.

Zazmítala se v jeho surovém sevření. A zaječela hrůzou. Mladíkova tvář začala porůstat tvrdými chlupy a nestvůrně se protahovat dopředu. Z pootevřených rtů se ukázaly tesáky, ze kterých odkapávaly sliny. Celé Keiovo tělo se podivně nahrbilo kupředu a Yukina cítila, jak se jí cosi zarývá do ramen, jak se mu nehty proměnily v ocelově tvrdé drápy.

„Opravdu se není čeho obávat, miláčku!“ zahuhlal netvor vrčivě. „Nebude to bolet ani trochu!“ a zasmál se. Yukina znovu zaječela hrůzou a pokusila se mu vyškubnout, ale vlkodlak měl nestvůrné nejen tělo, ale i sílu. Vyzdvihnul ji nahoru a olízl jí hrdlo…

„Tak to by snad stačilo!“ ozval se velitelský hlas. Yukina se z posledních sil ohlédla a její vystrašený pohled se střetl s párem zelených očí. Nebo byly fialové? Nestihla si to uvědomit, protože ji netvor rázem odhodil ke stěně jednoho domu a pak se celé prostranství zahalilo do oslnivé záře.

„Kruh světla!“ Hisoka sepne ruce do znamení a vyvolá světelnou bariéru. Kolem nich se zvedly stěny a zavřely tak všechny možné úniky.

„Co ty kluku!“ zasípal vlkodlak. „Snad si nemyslíš, že mě porazíš sám a něčím tak ubohým!“

„Jenže on není sám!“ vprostřed světelné arény se zvedla postava v tmavém plášti.

„Shinigami!“ zařval vlkodlak, jak mu došlo s kým má tu čest. Vzepjal se na zadních a rozehnal se tlapou. Z drápů mu odlétly kapky krve a změnily se ve střely.  

Hisoka znovu sepnul ruce a dal se do zaříkávání. „Zlomte zlá znamení a osvoboďte duši zakletou! Pouta smrti z Hádu!“ Do vzduchu se od země zvedl černý dým a ovinul se kolem nestvůry, skutečně jako nějaká pouta. Tsuzuki vytáhl svůj pověstný lístek, jemuž s oblibou říkal předvolání.

„Tvé činy boudou souzeny na Ministerstvu podsvětí! Nepatříš sem do tohoto světa! Vrať se zpátky za řeku Styx!“ rozmáchl se a mrštil kletbou přímo proti vlkodlačímu srdci. Netvor znovu hrozivě zařval, ale pak se dal do smíchu.

„Něco takového na mně neplatí! Nemůžete zajmout duši, která své tělo živí krví mladých panen!“ a s těmi slovy protrhl jak Pouta smrti, tak Tsuzukiho zaříkání. „Teď je řada na mně, abych ukázal co umím!“ rozevřel tlamu.

„To nemůže být jen obyčejný vlkodlak!“ zakřičel Hisoka a rychle se vznesl, aby se vyhnul dalším střelám, které málem prorazily Kruh. Zůstal levitovat na místě a znovu složil ruce do znamení. „Lapač duší!“ vykřikl poté. Koule, která vypadala jako z roztaveného zlata pohltila netvora. Jeho řev zanikl a ve vzduchu se vznášely pouze tóny varhan z nedalekého kostela. Tsuzuki se na svého partnera usmál.

„To byla dobrá práce, Hisoka-san. Bál jsem se, že to bude horší…“ vytáhl druhý svitek se súrou a vytvořil Spirálu duší, aby Lapač posílil a oddělil tu vlkodlačí od té lidské. „Tak teď už jen Pentagram a máme vystaráno!“ Fialové oči se mu rozpustile zablýskly.

Hisoka přikývl, ale pak zbledl. „Tsu pozor!“ vykřikl ze všech sil.

Spirála se náhle rozplynula ve světle a zlatý povrch Lapače duší se začal pokrývat jemnými žilkami trhlin a pak se s ohromnou ránou roztrhnul. Jeho střepy rozlétly do všech stran. Odrazily se od Bariéry a začaly křižovat jejich provizorní arénu. Oba byli ve dvojím ohni, ohrožování vlastním kouzlem a krvelačnou bestií, která měla víc moci, než bylo obvyklé.

„Krvavé drápy!“ zařval vlkodlak a znovu se rozehnal mohutnou tlapou. Tsuzuki bleskově uhnul, ale jedna ze střel mu roztrhla plášť. „Drápy ohně!“

„Bariéra!“

„Nemysli si, že mně porazíš! Ničitel duší!“

„Bariéra!“ Tsuzuki stačil uhnout jen tak tak. „Hisoko! Pentagram! Rychle!“ stačil ještě zakřičet a znovu musel uhýbat před střelami, které vypadaly jako střepy z krvavých rubínů. Hisoka se přikrčil a začal kreslit Bránu pentagramu do podsvětí. Tsuzuki se zatím ze všech sil snažil vyhnout ďábelsky přesným útokům.

„Volám Strážce dveří, otevři, já chci dál! Vedu duši ztracenou, co přijímá svůj trest!“ odříkával Hisoka. Jakmile spojil poslední cíp, na zemi se rozlilo stříbrné světlo. V té chvíli se Tsuzuki snesl na zem a složil ruce do znamení Ohnivého fénixe.

„Klaním se ti a uctívám tě! Dvanáctý z bohů, chraň mě! Zjev se mi! Přijď Suzaku!“ rozpřáhl paže. Hisoka se usmál, když zaslechl známý hukot plamenů.

Suzakův příchod ho vždycky okouzloval. I teď se Ohnivý fénix zjevil za Tsuzukim ve vší své nádheře. A jeho partner uprostřed toho gejzíru plamenů stál jako socha a v té chvíli byl opravdu Shinigami – Anděl smrti a Strážce mrtvých, takový jakého si jej představoval kdysi dávno. Teď byl jedno tělo se Suzakem a v očích se mu odrážel stříbrný Pentagram. Suzaku zaútočil na překvapeného vlkodlaka.

Hrozivě zařval, ale proti legendárnímu bohu ohně byl bezmocný. Suzaku ho ranami svých křídel i údery ohnivých drápů zatlačil až k Bráně. Jakmile se ocitl vprostřed znaku, začal fénix zpívat. Nádherně, smutně a jeho zpěv pronikal až do nejtajnějších zákoutí duše.

Jakmile se ten okouzlující zpěv ozval, z vlkodlaka začaly opadávat chlupy a jeho čenich se začal zmenšovat. Ve zlato-stříbrné záři se na zemi třáslo tělo asi sedmnáctiletého mladíka a nad ním se jako přízrak vznášela vlkodlačí duše, černá, zkažená a plná nenávisti, k celému světu.

Fénixův zpěv dozněl a Brána pentagramu se otevřela. Ze země vyšlehl rudý jazyk, objal duši a zmizel s ní v propastech Hádu. Jakmile se Brána zavřela, zmizel i Ohnivý fénix. Zbyli jen Tsuzuki s Hisokou, mladík v bezvědomí a světelný kruh kolem nich. Hisoka sejmul bariéru.

„Tak a je to za námi,“ vydechnul si ulehčeně. Tsuzuki mu oplatil úsměvem. Pak si všimnul dívky, která se krčila ve stínu jednoho z domů a z očí jí blýskal strach. Vykročil k ní.

„Prosím! Prosím neubližujte mi!“ zablekotala nesouvisle. Tsuzuki vykulil oči.

„Já ti ale nechci ublížit,“ zašeptal poté.

„Prosím neubližujte mi!“ opakovala dívka jako smyslů zbavená.

Tsuzuki si povzdechl a natáhnul ruku. Jen se dotknul dívčina čela, zavřela oči a sesunula se bezvládně na zem. Vzal ji opatrně do náručí a obrátil se na Hisoku. Také jeho dlaň spočívala na mladíkově čele a on si od něj zrovna bral všechny vzpomínky na setkání s tou duší. Mazal je z jeho mysli, aby se mohl vrátit do normálního života. Když skončil pomalu se zvedl a podíval se Tsuzukimu do očí. Ten složil dívku na zem, pak se jen usmál a lehce ji pohladil po vlasech. Nebude si nic pamatovat a to je dobře.

„Půjdeme?“ vyrušil ho přemýšlení Hisokův hlas. Zvedl se a ještě pořád se usmíval. Tentokrát to dopadlo dobře. Málokdy to takhle dobře dopadá. Ti dva si nebudou pamatovat vůbec nic a menší problém možná nastane, až se proberou. Nu co, nemohou za ně přece řešit úplně všechno. Otočil se na podpatku, až za ním jeho černý plášť zavířil a ohlédl se na Hisoku.

„Tak jdeme?“

„Čekám už jen na tebe.“ Odlepil se od zídky a za chvíli postavy Strážců mrtvých zmizely v černočerné tmě.

* * *

„Tsuzuki, vzpomínáš si, jak jsem říkal, že to není obyčejný vlkodlak? Byla to pravda,“ Hisokův obličej, ale opravdu nevěstí nic dobrého.

„Ale to přeci bylo jasné, nebo ne?“ Tsuzuki tázavě zdvihl obočí, ale přitom se mírně zamračil.

„Já vím, že to bylo jasné. Ale zjistil jsem i co to bylo zač… Tohle mi teď přišlo z archivu…“

„Neříkej, že ho měl Gushoshin v evidenci!“ skočil mu partner do řeči.

„Ne, ale hrabě z Haly svící zařídil, aby ti dva mohli do nejtajnějších sklepení Hádu. Strávili tam dva dny – a našli tohle.“ Tsuzuki opatrně převzal z Hisokových rukou list, který vypadal, že se brzy rozpadne, jakmile se ho dotkne. „Je to přes pět set let staré. A není to z Japonska.“

„Království české…“ louská pracně Tsuzuki pro něj nezvyklý název. Pak se podrbe na hlavě. „Kde to proboha je?“

„Uprostřed Evropy, taková malá zemička.“

Tsuzuki se zatváří rozpačitě. „Ty Hisoko, a Evropa je kde?“

„Tsuzuki!“

„Dobře, dobře! Jen jsem si dělal legraci. Samozřejmě, že vím, kde leží Evropa!“ Tedy alespoň přibližně, pomyslí si ještě nešťastně.

„Tsu, co kdybys nad tím přestal dumat a radši si přečetl co je tam dál?“

„Jenže jak, vždyť neumím ani slovo z toho… toho… Království českého, či jak to bylo.“

„Království české, to si řekl správně. Ale už dávno neexistuje, teď je to Česká republika. Jo a jazyk je čeština. Ale nemusíš mít strach, Gushoshin někde vydoloval perfektní překládací program – jen ten název, to jsem si prostě nemohl odpustit…“ Hisoka se nepokrytě usmívá od ucha k uchu.

„Ach kluku!“ povzdechne si Tsuzuki a naprosto ignoruje Hisokův výbuch.

„Neříkej mi kluku!“.

„Víš, Tsu, když jsem poprvé četl ty materiály od Konoeho, tak jsem se na ně ani moc nesoustředil. Jen mi utkvělo v paměti, že tam něco nehraje. Teď už vím, co to bylo. Bylo to neobvyklé chování toho vlkodlaka.“

„Jo,“ přikývne chmurně Tsuzuki. „Obyčejně vlkodlak Pouta duší neprotrhne a ani není třeba vyvolávat Lapač. Ale vím, co máš na mysli. Bylo tam ještě něco jiného, že?“

„Přesně. Obyčejnému vlkodlakovi je naprosto jedno, čí krví a masem se živí. A taky zabíjí jen o úplňku. Ale tenhle to řekl jasně…“

„Nemůžete zajmout duši, která své tělo živí krví mladých panen, je to tak?“ Tsuzuki si podepře čelo a zadívá se na papír před sebou.

„Správně. A tak jsem si to sepsal a pak s tím oběhal vyšší šarže Tatsumim počínaje a Hrabětem z Haly svící konče. Bylo to úmorné, ale výsledek potěšil. Tedy mně určitě, jak je na tom Gushoshin to říct nemůžu.“

„Museli si vzít dovolenou, oba…“ zahučel Tsuzuki.

„To mně mrzí. Ale to co zjistili je přinejmenším stejně překvapující jako alarmující.“ Tsuzuki zvedne papír a přidrží si ho před očima.

„Před pěti sty lety se objevil muž s krví vlka, který se za měsíční noci měnil v krvelačné monstrum. Byl to posel Ďáblův a měl za úkol otevřít Pekelné brány světu. Zabil na tři sta mladých dívek – panen. Pak byl dopaden a jeho činy souzeny v Hádu. Jeho duše byla nesmrtelná, takže ji mohli akorát uvěznit v Propasti času, a spoutat, aby se už nemohla vrátit na zem.“

„Jenže jak se zdá, tak někdo přece jen našel způsob, jak mu pomoct uprchnout. Musel znát tajné obřady a zaříkání, která mohla prolomit i Propast času…“ Hisoka se odmlčel a Tsuzuki zvedl hlavu. Štítivě odložil papír na stůl a podíval se mu do očí.

„Já mám pocit, že oba víme, kdo jediný je natolik schopný a znalý všech těchhle věcí,“ pronesl polohlasem.

„Ah,“ Hisoka se mírně zarazil, ale pak přikývl. „Muraki.“ To jméno mu splynulo ze rtů s chladem, jež by zmrazil všechno v okruhu deseti kilometrů. „Muraki,“ zopakoval poté. „Je mi uniká, jaký by to pro něj mělo smysl. Tohle je magie, ne věda. Co by tím mohl sledovat?“

„Co chce Muraki?“

„To nikdo neví.“

„Já si myslím, že ano. Tedy alespoň částečně.“

„Cože?“

„Podívej se,“ Tsuzuki před ním rozložil mapu.

„Tady, tady, tady, tady a tady,“ vyznačil tam pět červených křížků.

„Co to je?“

„To jsou místa napadení. Čtyř, která se povedla a jednoho, které jsme zmařili. Nepřipomíná ti to náhodou něco? Čirou náhodou?“

„Pětiúhelník. Podivuhodně přesný…“

„Nebo také pentagram.“

„Co se to tam psalo o tom vlkodlakovi?! Byl Ďáblovým poslem a měl otevřít Peklo světu!“

„Správně. A tohle je jedna z nejstarších metod… Obrazně řečeno, nakreslí Satanův Pentagram krví mladých dívek a otevře dveře zkáze světa. Myslím, že v případě, že ho vyvolal Muraki…“

„Vyvolal ho Muraki!“

„V případě, že ho vyvolal, už víme, co tím sleduje. Chce otevřít bránu do podsvětí. Je to docela logické, když si to správně poskládáme.“

Hisoka neodpověděl.

Opět. Opět ho vzpomínky uzavírají ve vlastním světě plném krve a samoty. Vzpomínky na tu noc, pak na ta léta v nemocnici a pak… Agentura. Shinigami. Tsuzuki. A znovu Muraki. A hlas, tichý dívčí hlas, který se chvěje pláčem. Případ, od kterého nemůže spát.

Jak můžeš někoho tak strašně nenávidět dokonce i po smrti? Tíha utrpení nenávisti jenom znamená, že nejsi schopný se sám od něj osvobodit.

Tsubaki-hime, zašeptá v duchu. Právě proto, co všechno způsobil. Co mi udělal. Co mně donutil udělat. Co udělal Tsuzukimu… Právě proto ho tak strašně nenávidím i po smrti.

Opravdu ho tolik nenávidíš? Opravdu i po tolika letech? Nebo je to jen strach, opustit to, co tě drželo takovou dobu při životě? Co ti takovou dobu dávalo smysl… Opravdu je to ta samá nenávist, co tě donutila stát se Strážcem mrtvých? Opravdu teď nevíš víc o důvodech, proč Muraki dělá, co dělá?

Tys ho milovala! Co můžeš vědět?! odporuje tomu hlasu. Nevíš, jaký je doopravdy! Na rameni se ho dotkne ruka.

„Hisoko?“ zaslechne Tsuzukiho hlas.

Ty nevíš nic!

A co víš ty? Co o něm víš?Kromě toho, že ho nenávidíš natolik, že tu nenávist nedokážeš opustit.

Jeho nenávist. Možná se opravdu bojí ji opustit. Koneckonců je to skutečnost, co ho přiměla stát se Strážcem mrtvých. Ale je ještě pořád tak silná, jako před lety? Je pořád ještě tolik silná, po tom, co viděl v suterénu té univerzity? Nezměnila se v něco jiného?

Jenže to co jsem viděl, vyvážila ta nesmírná bolest v Tsuzukiho očích! Ta chvíle, kdy prosil Ohnivého hada, aby ho zbavil jeho nesmrtelného života… Že tu nemá co dělat, že nemá být! Ne, Muraki! Možná jsem ti dávno odpustil svoji smrti a svoje mučení, ale to, že jsi málem zabil jeho – to ti neodpustím nikdy! Nikdy! Přestože se teď sám v sobě nevyznám. Nevím, jestli tě nenávidím, nebo lituji, ale vím, že Tsuzukiho utrpení ti neodpustím! Ale teď musím… Teď chci…

„Tsu,“ zašeptá a sevře desku stolu. „Tsu…“

Ten ho zezadu obejme. Není empatik, jako on, ale myslí si, že ví, co teď cítí. Že bojuje obrovský boj sám se sebou. Už dost dlouho se jejich cesty s tou Murakiho nezkřížily. Už dost dlouho se jim to vyhýbá… A teď najednou! Ano, asi ví, co cítí.

„Tsu, víš jak jsi se ptal… Tehdy na tu noc s Murakim. Já jsem řekl, že nechci vzpomínat, že nemohu. Neměl jsem jen dost odvahy, Tsu. Protože říct ti o tom, znamená…“

„Vědět, jestli se ještě tolik chceš pomstít,“ zašeptal Tsuzuki a přitiskl si ho k sobě blíže.

„Ano. Ale já… Já chci, abys věděl, co se stalo.“

„Nemusíš mi to říkat, Hisoko.“

„Já chci. Protože cítím, že už tu tíhu neunesu sám. Cítím, že dlouho už nevydržím budit se každou noc zpocený hrůzou… Tsu, tenkrát jsem Murakiho viděl, jak zabíjí. A on viděl mně, že ho vidím. Ty vzpomínky… Vymazal mi je a já se ten zbytek, co se přece jen vrátil snažil co nejrychleji zapomenout. Ale nešlo to… Vracely se. Pořád dokola. Vracely se ve snech, v náznacích, všude!“

Tsuzuki ho stiskne blíž. Ví o čem mluví. I on se snažil zapomenout. Ale nešlo to.

„Čím víc jsem chtěl zapomenout, tím víc se to vracelo. Na to, jak odhodil tu mrtvou dívku a…“ Ze zelených očí stékají slzy. A Hisoka cítí, že s nimi také odchází ten jed, co mu prostupuje žíly. Že možná konečně bude moci spát… „Znásilnil mně, Tsu. Vzal si mé tělo bezohledně a brutálně. Ty znaky co mám na kůži – byly a jsou nakresleny krví co mu zbyla na rukou. Měl sílu a já byl bezmocný. Ještě dodnes to cítím, jakoby to bylo včera. Jeho ruce, jak svírají mé zápěstí a ta křeč, která nepolevovala. Bolest a pach krve… Tsu, ty vzpomínky co mám jsou jen útržky zamlžené časem, ale jsou stejně čerstvé! Na jeho sténání, na můj vlastní křik, na to s jakou rozkoší ho poslouchal a opakoval, že jsem jeho krásná hračka…“

Hisoka dýchá přerývavě a mělce a sype ze sebe všechny podrobnosti, na které je schopen si vzpomenout. Z tváří mu stékají slzy a dopadají na Tsuzukiho ruce. Ten ho drží, jak nejpevněji je schopen a poslouchá to, co už dávno zná. Je mu stejně špatně, jako tenkrát. Protože z těch slov cítí bolest, jako by to vše prožil on sám. Ale ví, že z Hisoky ta bolest, ta hrůza odchází z každým slovem, s každou slzou, které mu máčejí rukáv. Stejně jako kdysi z něj. A je za to z hloubi duše rád. Protože s nimi odejde i ta nenávist, co mu otravuje život.

„A já Tsu… Já teď nevím. Nevím. Nevím jestli ho ještě pořád nenávidím. Tak jako jsem ho nenáviděl před lety. Jestli je ta nenávist pořád táž, kvůli které jsem se stal Strážcem mrtvých. Ale to, že bych ho mohl litovat se mi hnusí. Jak mohu litovat takovou lidskou kreaturu?!“

Tsuzuki mlčí. Na tohle mu neumí dát odpověď. Na tohle si musí přijít sám. I on na tu musel přijít sám. Na to, že by zase ubližoval jen sám sobě, kdyby se užíral nenávistí. Byť by to byla nenávist oprávněná.

* * *

„Saki! Tak konečně se dočkám. Oba se dočkáme. Ještě pár dní a Pentagram se spojí. Brána se otevře a zase setkáme, ty a já. Sehnal jsem ti tělo Saki. A je ti i docela podobný… Právě teď v sobě nosí duši vlkodlaka, ale to nebude velký problém. Poslat do ji do Hádu bude přinejmenším stejně obtížné, jako ji z něho dostat. Čili námaha veškerá žádná… Jak to, že mně to nenapadlo už dřív. Mohl jsem si ušetřit takové výdaje. I když netvrdím, že mně to nebavilo.“

Doktor Muraki Kazutaka mluví do bílé, holé stěny, na které visí prázdný rám.

Nenašel žádnou jeho fotku a to jediné co z něho zbylo, zničil Tsuzuki svým ohněm. Sakiho hlavu, která splňovala jeho nejtajnější sen. Jenže se opět stalo, jako už jednou, co nepředvídal. Jeho dlaň spočine na místě, kde má většina lidí slepé střevo, nebo jizvu po něm. On tam má obojí. Jak jizvu, tak slepé střevo. Jizvu, jak ho Tsuzuki bodl jeho vlastním skalpelem a slepé střevo od narození. To, že se mu jeho plán s Tsuzukiho tělem nevydařil podle představ, neznamená, že se vzdá.

Ne Saki, pomyslel si. Na to tě příliš nenávidím, na to tě příliš toužím zabít vlastníma rukama. A jak vidíš, jsem ochoten kvůli tomu podstoupit i bitvu s ministerstvem Podsvětí a samotným peklem. Dostanu tě ven, rozumíš? A nechám trpět stejně jako ty mně! Nechám tě pomalu zmírat v bolestech, abys pocítil to, co já, přestože to bude jen zlomek mých pocitů. Můj drahý Saki, i když jsi teď možná souzený v nejstarších plamenech pekla, ta jediná rána z milosti, kterou ti vpálil můj správce, byla příliš mírným trestem, za to, co jsi napáchal… Náhle se chytne za srdce.

„Ne!“ unikne mu cosi mezi zasípáním a zavrčením. Spojil se s tou duší, kterou vyvolal z nejtemnějších propastí Hádu. Stálo ho to sice hodně sil, ale aspoň ji má pod kontrolou a ví, kdy se pentagram otevře. A jedno démonské chvění na hrudi, to už mu neublíží. Ale teď to chvění mizí. Mizí, ale pentagram není dokončený! To přece nemůže být pravda! Ale je to pravda.

Cítí jak v jeho hrudi opět sídlí jenom jedna duše, která je zčernalá a zaprodaná temné magii a ještě temnějším pokusům. Jeho duše… Ale to jak ten druhý odchází bolí. Bolí to stejně, jako když se s ním spojoval, ne-li více. Ví co se děje. Někdo vrátil jeho vlkodlaka zpátky tam, odkud přišel. Do Propasti času, vězení mezi životem a smrtí, kde šlehají plameny. Nikdy neviděl, jak vypadá Peklo, ale ví, že tam se teď jeho vyvolaný pomocník vrátil.

„Shinigami!“ dostane ze sebe.

Ano, Shinigami, Strážci mrtvých. A on dokonce ví i kteří. Ti dva! Zase mu kříží cestu a kazí plány. A takový to mohl být pěkný ohňostroj! Určitě na to přišli. Na to, že chce vyvolat Peklo. Ale ty jejich rozkošné hlavičky, zvláště tu Tsuzukiho, určitě mate proč by zrovna on chtěl mít něco společného s ďáblem, když je téměř ďábel sám.

Dobrá, vrátili vlkodlaka zpátky. Ale nemůžou smazat krvavou stopu Pekelného pentagramu. Už stačí jen jedna oběť a bude hotový… Muraki kombinuje s logikou jemu vlastní. Zase mu zkřížili cestu, budiž, ale tentokrát to bude on, kdo vyhraje. Před jeho vnitřním zrakem se zjeví nedokončené rameno pentagramu. Potřebuje jen jednu oběť, aby byl hotový. To nebude tak těžké…

* * *

Už zase nemůže spát. A tentokrát se o to ani nesnaží. Sedí u okna a pozoruje hvězdy. Tak krásné, tak vzdálené a nedostižné. Pohled na něj ho uklidňuje a naplňuje zvláštním pocitem bezpečí. I když nesvítí měsíc jejich světlo mu bohatě stačí. Aspoň v něm nevidí ty krvavé obrazce na svém nahém těle. Snít se může i otevřenýma očima. Ale ocelově šedé oči a pocit bolesti se tentokrát nedostavují. „Že bych se toho konečně zbavil?“ řekne potichu k obloze. Nahými pažemi si ovine hrud a vzpomene si, jak ho objímal Tsuzuki, když se mu zpovídal ze svých nejtěžších vzpomínek.

Možná… Vzpomíná i na tu nesmírnou úlevu a pocit bezpečí, který cítil v jeho náruči. Možná, že konečně… Bez dalšího rozmýšlení se zvedne a zalehne do postele. Stočí se do klubíčka, tak jak je zvyklý a zavře oči. Tsu ho vyslechnul. Už na to není a nikdy nebude sám. Možná, že teď ty dlouhé, téměř nekonečné a bezesné noci odejdou. Pomalu cítí, jak se jeho těla i mysli zmocňuje blahodárný a uklidňující spánek. Pak se zvolna propadá kamsi hluboko…

Neskončilo to! Ty oči ho pronásledují dál! Cítí, jak se v polospánku a zajetí snu zmítá ze strany na stranu a jeho postel je opět promáčená ledovým potem.

Utíká před tím ledovým pohledem, ale náhle se zastavuje. Jsou tu jenom oči… Nic víc. Nemá nic na sobě, jako předtím, ale nic necítí. Jsou tu jenom ty oči. Žádná bolest, žádné slonovinově bílé prsty. Něco je špatně. Tohle není jeho starý sen. Tohle je něco jiného.

Dívka se světlými vlasy… Už ji někde viděl. I tu ulici plnou nazelenalého světla. Vlastně je to podobné jeho noční můře. Ano, ty oči se na ní vrhají a cupují její tělo na kousky. Všude kolem teče krev. Ale on je v roli pouhého diváka. Necítí nic a Muraki snad o něm ani neví. Jako tenkrát… Jenom sleduje, jak se ta krev rozlévá po zemi a náhle se mu zastaví srdce leknutím.

Ta ulice! To je přece ta ulice, ve které porazili toho vlkodlaka a ta dívka… Ta dívka přeci měla být pátá oběť! Cítí, jak mu dech uváznul kdesi v krku. To když se na zemi rozlije krvavé světlo a ozve se ten Murakiho ďábelský chechot. Světlo na zemi se formuje do podoby Pentagramu. On ho dokončil, bleskne mu hlavou. A v tom se probudí…

„Tsuzuki! Tsuzuki! Vstávej!“ běží jak šílený k dveřím druhého pokoje a zběsile na ně buší. „Tsuzuki! Tsuzuki! Muraki dokončil Satanův Pentagram! Otevřel Bránu do podsvětí!“

* * *

„Tak konečně Saki! Po tolika letech se znovu potkáme!“ Muraki rozpřáhne ruce a před ním se náhle ve sloupu světla zjeví tělo toho mladíka, Keie, který v sobě nosil vlkodlačí duši. Pentagram je dokončený a doktor posouvá sloup přímo do jeho středu. Teď se mu konečně splní jeho dávné přání. Jeho sen, kterému obětoval tolik ze své kariéry a tolik nevinných životů…

„Volám tě Satane, pane Temnoty! Otevři mi své dveře, přináším oběť pěti duší a jejich krví kreslil jsem tvůj znak! Vydej mi pane duši, po které mé srdce touží! Ve jménu Pekelného pentagramu, splň mé přání!“ odříkává Muraki a oči mu hoří ďábelským plamenem, jakoby do něj opravdu vstoupil sám Pán Pekel. Tělo mladíka se začíná chvět a zmítat v bolestné křeči. Zem se chvěje a puká pod nohama, z hlubin se ozývá zmučený nářek a z jedné trhliny se vynořuje ruka černá, jako ta nejtemnější noc. V dlani svírá rudou kouli. A pak se vzduch zachvěje hlasem.

„Dám ti Muraki, co žádáš! Výměnou za pět duší, ti dávám duši jedinou! Ale pamatuj si, ani ona peklu neunikne! Ale protože jsi věrným služebníkem zla, plním tvé přání…“

Ruka s duší se sune ke Keiovu tělu, které se křečovitě prohne. Kolem burácí plameny pekla a jejich řev je čím dál tím silnější, čím více se rudá koule blíží k mladíkově hrudi. Murakimu v očích plane téměř čiré šílenství, když vidí, že opravdu má na dosah, to po čem toužil tolik let.

„Klaním se ti a uctívám tě! Dvanáctý z bohů, chraň mě! Zjev se mi! Přijď Suzaku!“ Oheň, který svou nádherou připomíná tekuté zlato, protne rudé plameny a srazí stranou paži, která už se téměř dotýkala Keiovy hrudi.

„Kruh světla!“ A kolem největší trhliny se zvednou stěny bariéry.

„Ty si nedáš pokoj nikdy, že Muraki?“ ozve se u jeho ucha ledový hlas. Prudce se otočí a hledí do těch nejnádhernějších fialových očí, které kdy svět nosil. Teď v nich hoří Suzakův oheň a odráží se rudé světlo pentagramu.

„Tsuzuki-san!“ zašeptá a cítí, že snad poprvé v životě jeho tělem prostupuje něco jiného, než pouhá spalující touha po něm. Tentokrát poprvé v životě cítí strach. „Tsuzuki-san!“ zopakuje a couvne.

„Ale já už nedovolím, aby kvůli tobě zemřel někdo další! Rozumíš?! To už nikdy nedovolím, Kazutako Muraki!“ Shinigami vytáhne svitek s kletbou. „Já, kterého chrání dvanáct bohů, volám a přikazuji tobě, Pane pekel! Vrať se zpátky do svého království ohně a své duše si vezmi s sebou! Nepatříš sem do toho světa!“ mrští svitkem a sepne ruce do znamení. „Tvé místo není zde, na zemi. Tvé místo je mimo tento svět! Tam si panuj nad dušemi těch, jež se provinili a zaslouží trest…!“ Z pukliny se okolo ruky vyvalí chapadla stejně černá, jako je ona. A znovu se ozve ten vše prostupující hlas.

„Slyším tvá slova Strážce smrti. Ale dokud je otevřena brána do mé říše, jsem já ten kdo bude poroučet!“

„Vrať se zpátky!“ Tsuzuki vyvolává Štít a zatlačuje chapadla zpátky do pukliny.

„Marně se snažíš, Strážce! Já jsem byl povolán krví a jen krví se mohu vrátit. Můj služebník otevřel Bránu a já mu dám, co si přeje!“ Ruka prorazí štít a rudá koule se dotkne Keiovy hrudi. Ten otevře oči a na rtech se mu usadí ďábelský úšklebek. Tsuzuki rozpojí ruce a zalapá po dechu. Štít praskne docela. Muraki vedle něj zajásal.

„Konečně jsi se vrátil Saki!“

„Ale ne na dlouho!“ ozve se náhle z druhé strany arény světla. Kouř a plameny se na okamžik rozestoupí a je vidět Hisoku, jak pomalu a pečlivě skládá ruce do znamení. „Dokud je Brána Pekla otevřená, Ďábel panuje nad dušemi všech. Co krví se otevřelo, krví se musí zavřít! Co dušemi se vykoupilo, dušemi musí se splatit! Co z druhého světa přichází, do druhého světa se musí vrátit! Meč pekelného ohně!“ V té chvíli si Tsuzuki všimne, že Hisokovi po zápěstí stéká pramínek krve. Pak se v jeho rukou objeví obrovský meč.

„Říkal jsi, že dokud bude brána tvé říše otevřená, jsi ten kdo bude poroučet! Jsi na tomto světě příliš dlouho, pane Pekel. A já budu ten, kdo ti zavře dveře!“ vykřikne Hisoka a zarazí čepel meče do země pod svýma nohama. Ulice se zakolébá.

„Ne! Saki! Né!“ zařve Muraki.

Hisoka přesekl páté rameno pentagramu. To které dokončil před pouhými hodinami… Přesekl Pentagram a zavřel tak Bránu do pekla. Zem se zachvěla, jako v poslední křeči a do toho se znovu ozval nádherný fénixův zpěv.

„Ne! Můj pentagram! Saki! Né!“ křičí skoro nepříčetně, když vidí, jak černá ruka uchopila mladíkovo zápěstí a stahuje je k sobě do rudě zářící pukliny.

„Toho ti nenechám!“ vzpamatuje se v té chvíli Tsuzuki.

„Spirála duší!“ křikne a z jeho spojených dlaní vytryskne proud světla. Obejme mladíkovo tělo a vyrve je z Pekelného sevření. Na jeho místě zůstane ve sloupu světla viset jen rudá koule.

„Né! Saki! Podruhé už mi neunikneš, rozumíš?!“ vykřikne Muraki, když vidí, že se ruka zmocňuje alespoň jí.

„Tohle si beru, Muraki! Je můj! Patří do pekla a tam také zůstane!“ ozve se naposledy hlas pána Temnoty.

„To nedovolím! Já nakreslil pentagram! Já tě vyvolal! Patří mně!“ Doktor Muraki se vrhne do proudu světla a ohně, který vytryskl na místě, kde předtím byla černá ruka.

„Muraki!“ snaží se ho zadržet Tsuzuki, ale marně. Ozve se ohlušující výbuch, plameny vyšlehnou skoro až k nebi. Tsuzukiho to odhodí stranou a jen tak tak stihne vztyčit štít. Pak se mu rozšíří oči hrůzou. „Hisoko!“ zakřičí, až přehluší ten řev plamenů. „Hisoko!“

Fénixův zpěv odezněl a náhle bylo všude kolem ticho. Po puklině, ani po pentagramu, dokonce ani po Murakim, který vkročil do plamenů, nebylo ani památky. Jen dým a pach spáleniště se vznáší ulicí. Tsuzuki si zacloní oči.

„Hisoko!“ zakřičí do ticha. Žádná odpověď. A pak zachytí nitku jeho života. Není empatik, ale za ta léta strávená s ním se leccos naučil… „Hisoko!“ vykřikne, když uvidí na zemi jeho bezvládné tělo. Rozběhne se k němu. „Hisoko!“ zašeptá a zdvihne ho v náručí. Mladík pootevře oči.

„Jsem v pořádku, akorát jsem příšerně unavený… Kdo by řekl, že ten Meč ohně je těžší udržet, než vyvolat,“ usměje se namáhavě. Tsuzuki mu úsměv oplatil a ani si nevšimne, že mu z koutku oka stekla úlevná slza. Hisoka ji setřel. „Neplač ty hlupáčku. Nic mi není… Co ten kluk?“

„Tentokrát jsem svůj slib dodržel,“ Tsuzukiho obličej se úplně rozzáří. „Bude zase v pořádku, možná ne tak jako dřív, ale bude v pořádku.“

„To jsem rád,“ oddechne si úlevně Hisoka a zavře oči.

* * *

Tak jsem možná zase o trochu více podhrnul tajemství, která tě halí Muraki. Možná jsem o trochu více pronikl k tvému nitru. A už vím, jak je to s tím Strážcem mrtvých, který se chce pomstít. Zmizel v Propasti času, stejně jako ta duše, kvůli které jsi vkročil do plamenů pekla.

Ta skutečnost, co mně donutila odpustit ti, alespoň částečně, byly tvé oči. Ano. Tytéž oči, které mně tak nekonečně dlouho pronásledují ve snech. Protože tytéž oči v sobě teď měly tak nekonečné, šílené odhodlání, že mě to přimělo zamyslet se. A možná jsem i pochopil… Částečně.

Myslím si Muraki, že i ty sám jsi kdysi musel prožít stejnou bolest, jakou jsi způsobil mně i jiným. Ano i v tobě dýmá nenávist tak ohromná, že jsi kvůli ní neváhal vkročit do chřtánu pekla. Má ta nenávist jméno Saki? To nevím, jen se mohu dohadovat. Také se mohu jen dohadovat, jestli jemu patřila ta hlava, co jsem spatřil na univerzitě. A také se mohu jen dohadovat, co ti udělal.

Ale vím, že to muselo být něco strašného, protože jen tehdy se může lidská duše stát služebníkem samotného pekla a vykonat takový rituál, jako je nakreslení Pekelného pentagramu. Víš Muraki, opustil jsem svou nenávist, i když mně to stálo mnoho sil. Ale našel jsem si nový cíl. Odhrnout tu roušku tajemství, která tě halí a zjistit, co tě přimělo být takový, jaký jsi.

Pak ti možná odpustím úplně. Pak možná pochopím, co to bylo za svit, ve tvých očích, díky kterému jsem pochopil, že nejsem jediný kdo trpěl. Díky kterému jsem tě začal litovat.

Vím Muraki, že žiješ. Znaky na mém těle totiž stále září přesně jako v den, kdy se tam objevily. Vím, že žiješ, nejsi z těch, co se umírají snadno, přestože do toho zatáhli samotné Peklo. Vím, že tu někde jsi. A já budu hledat odpovědi na své otázky, tak dlouho dokud budeš po téhle zemi kráčet.

Možná ti odpustím, ale rozhodně nikdy nezapomenu. Pamatuj si to Muraki!

* * *

Rozpršelo se. Drobným, jarním deštěm, který všechno smáčí a zahaluje do voňavého závoje. Prší, ale na obloze přesto svítí měsíc v úplňku, jako nebeský král, se zástupem hvězd, jako svých dvořanů. V jejich záři se kapky deště lesknou jako démanty, které padají z oblohy.

„Neměl by jsi odpočívat?“ ozve se za ním tichý hlas. Hisoka sedí u okna, hlavu si opírá o ruce, složené na kolenou a dívá se na to měsíční čarování. Na sobě má už jenom košili, kalhoty a je bosý. Teď se otočí a zadívá se do fialových očí, které mají ve tmě téměř magický nádech. Měsíční světlo ozařuje vysokou, tmavovlasou postavu patřící jeho partnerovi. Jemně se usměje.

„Já vím, ale nechce se mi spát. A kromě toho, mám úplně promáčenou postel,“ mávne rukou ke svému lůžku. „Ten poslední sen, mi dal co proto.“

„Ale zachránil nevinný život,“ Tsuzuki se posadí vedle něho. „Přemýšlíš o Murakim?“ zeptá se náhle.

„Jaks to poznal? Ano, přemýšlím o tom co se stalo… A vím, že Tsubaki-hime i ty jste měli pravdu. Nenávist je jako kámen, který tíží, ale jenom tebe a nikoho jiného. A je to i jistý druh zbabělosti. Je snazší nenávidět, než pochopit, že?“

„A ty jsi pochopil?“ odpoví mu Tsuzuki otázkou a dívá se z okna.

„Nevím, jestli jsem pochopil. Ale snad jsem přestal nenávidět.“

Na rtech jeho partnera zahraje úsměv. „To je moc dobře, Hisoko. Ani nevíš, jak jsem rád… Už kvůli tobě!“ Hisoka se také usměje. Tsuzuki se k němu lehce nahne a přitáhne si jeho tvář ke své. „Ale opravdu by sis měl jít odpočinout…“ zašeptá a políbí ho na čelo. Hisoka se zachvěje, když ucítí plamen touhy, který hoří v jeho těle. A zachvěje se ještě více, když si uvědomí, že jeho tělo cítí to samé… Ale to už ho Tsuzuki bez varování bere do náruče a nese do svého pokoje.

„Když je tvoje postel ke spaní nevhodná, použij klidně tu moji,“ usmívá se přitom. Hisoka mlčí a jen vnímá, jak se jeho duše a jeho pocity všechny chvějí touhou, touhou po něm… Ale ví, že i on po tom touží…

„Tsu… Prosím, mohl bys tu zůstat?“ zašeptá Hisoka se zavřenýma očima, když mu závan větru prozradí , že Tsuzuki odchází. Uložil ho k sobě do postele a přikryl, aniž by se ho dotknul. Nebyl si totiž jist sám sebou… A nechtěl…

„Hisoko, já…“ postel mírně zaúpí pod váhou dvou těl. Tsuzuki se posadil na kraj pelesti a zahleděl se na Hisokův profil. Na světlé vlasy, co mu padají do očí, na mírně pootevřené rty… Vzpomněl si, jak nad ním takhle seděl poprvé, když nedopatřením vypil jeho šálek saké a šlehlo to s ním. Teď je to ale trochu jiné. Nahnul se lehce nad ležícího mladíka.

„Já si nejsem jist, že… Že bych tu mohl jen tak sedět a hlídat tvůj spánek…“ souká ze sebe pracně a snaží se potlačit ten třas, co se ho zmocňuje, když má tvář tak blízko jeho. Už jednou se přece neovládl – před chvíli v jeho pokoji. Hisoka zřetelně cítí jeho touhu a stejně tak svoji jistotu, že i on chce to samé. Mírně se pousměje a otevře oči. Fialový pohled se střetne se zeleným.

„Já vím, Tsu. A proto chci, abys zůstal,“ obejme ho kolem ramen a stáhne k sobě.

„Nechci ti ublížit,“ zazmatkuje lehce Tsuzuki, když ucítí vůni jeho těla.

„Neublížíš mi, Tsu. Jsem jsi jist, že mi neublížíš,“ odpoví mu Hisoka a lehce se nadzdvihne. A políbí ho. Jakmile Tsuzuki ucítí jeho něžný, skoro nesmělý polibek, cosi se v něm zlomí…

Opatrně mu svlékne polorozepnutou košili a znovu ho políbí. Jemně klouže rty po jeho tváři a jemně se dotýká všech jejích rysů. Pomaloučku se vrátí znovu k jeho ústům a polibek se prohloubí. Hisoka se zasténáním pootevře rty a vpustí ho dovnitř. Prsty zajede Tsuzukimu do vlasů a přitáhne si ho ještě blíže. Chce… Chce… Sám ani vlastně neví co. Dlaněmi sjede na jeho záda a pak i pod košili. Jemně hladí jeho teplou a jemnou pokožku a přitom ho k sobě co nejvíce tiskne. Chce…

„Ne, Hisoko. Dnes ne. Dnes je to jen pro tebe…“ slyší jeho šepot. Jeho dlaně, jak mu přejíždějí po pažích a opatrně je pokládají na postel. Hisoka k němu tázavě zdvihne oči. Tsuzuki mu položí prst na rty a usměje se. „Dnes jsem tu jen pro tebe, Hisoka-san.“ Poddá se jeho rukám.

Tsuzuki ho jemně hladí. Vychutnává si ten dotyk jeho kůže, tak hladké a příjemně teplé, až nechce přestat. Cítí, jak zrychleně dýchá a sem tam mu unikne tichý, něžný sten. Pomalým hlazením přejede jeho hruď a zarazí se na lemu kalhot. Rozepne knoflíček a zipem sjede dolů…

„To není fér,“ uslyší ze tmy jeho hlas. „Ty jsi pořád oblečený…“

Tsuzuki se usměje a postaví se. Hisoka se otočí na bok, zvědavý, co chce dělat. Tsuzuki si velmi pomalu rozepne košili a pak se ještě pomaleji svlékne. Líbí s mu ten oheň, co hoří Hisokovi v očích. Znovu se nad něj skloní.

„Už je to fér?“ zeptá se. Hisoka si ho místo odpovědi přitáhne a znovu políbí. Přitom vnímá jeho ruce, jak mu pomalu bloudí po těle, hladí ho, až sevřou jeho boky a pomalu mu stahují kalhoty. Syčivě se nadechne, když ucítí jeho rty, jak pomalu postupují od úst dolů ke krku…

Jemně se dotýká rty toho nádherného, štíhlého těla, které mu dnes v noci patří. S potěšením vnímá jeho tiché steny a políbí bradavku. Hladí, líbá a dráždí, dokud není jak zmrzlé poupě a pak teprve se přesouvá k druhé. Ruce mu položí na boky a dlouhými tahy ho hladí. Chce… Usměje se. Co vlastně chce? Chce se s Hisokou milovat. To je ono. Jen to a nic jiného. Teď ne.

Polibky si vytvoří cestu až na jeho ploché břicho a pomalu postupuje níž. A níž. A ještě níž, až jeho hlava zmizí v Hisokově klíně. Laská ho, škádlí a hned zase konejší a sám je napnutý, jako struna, když cítí, jak se jeho boky posunují proti jeho rtům. Přejede dlaní po vnitřní straně jeho stehna a tak trochu ho obejme kolem pasu. Pak jeho ruce zamíří výš, až opět mezi prsty sevře jeho bradavky.

Hisokovi před očima létá nespočet barevných hvězdiček a není schopen vnímat nic jiného, než ty horké rty na nejcitlivějším místě svého těla. Má pocit, že se asi brzy rozletí na milion drobounkých kousíčků, jestli ho bude takhle trápit ještě chvíli. A když jeho dlaně znovu přejedou po jeho napnutých bradavkách, tak to nevydrží. Prudce se nadzdvihne do sedu a zaboří prsty Tsuzukimu do vlasů. A na víc mu už nezbývají síly. Jen pokojem se nese jeho zasténání.

„Otoč se,“ slyší náhle tichý hlas ze tmy. S rukama ještě roztřesenýma se položí na břicho. A pak ucítí to silné, pevné tělo, které se o něj otírá a cítí i jeho teplo, jeho vášeň a touhu, která do něj proudí.

Tsuzuki mu lehce odhrne vlasy na krku a políbí ho na nahou pokožku. Pak pokračuje na rameno, na lopatky a klouže rty níž. Objímá ho v pase, dlaněmi přejíždí jeho břicho a přitom ho jazykem lehce lechtá v prohloubenině páteře. Hisoka se lehce prohne a zasténá. Tsuzuki to vnímá a jen stěží ovládá sám sebe. Ale přesto rty dál krouží po jeho zádech až dospěje úplně dolů. Tam se zarazí. Pak se vytáhne, přikryje jeho štíhlé tělo svým a rty přitiskne k jeho uchu.

„Jestli chceš… Ještě mohu přestat…“ zašeptá mu do něj. V duchu si sice pomyslí, že ho to asi zabije, ale pocity Hisoky jsou pro něj teď to nejdůležitější na světě.

„Idiote!“ zaslechne jeho lehce podrážděný hlas. Dýchá těžce a zřetelně se chvěje touhou. „Idiote!“ zopakuje Hisoka. „Opovaž se to teď zastavit!“

Tsuzuki přikývne, jednou rukou ho obejme v pase a prsty druhé ruky do něj opatrně pronikne. Nechce, aby ho to bolelo. Bolesti si užil… Chce, aby po ním sténal slastí a šeptal jeho jméno. Chce, aby vylétl ke hvězdám. Jemně pohybuje a přidá ještě jeden. Tělo v jeho náručí se napne.

Hisoka málem vyskočí z kůže, když ucítí jeho prsty, jak do něj pronikají, ale pak už mu na protest nezbývají síly. Chce jen, aby Tsuzuki nepřestával. Aby pokračoval. Schová ruce na hrudi a mírně se pootočí.

„Dokonči to,“ zašeptá chraptivě. Nemá strach… Jen neví, co čekat. Tsuzukiho jemné prsty nahradilo cosi jiného. Něco horkého a tvrdého, co teď pomalu vstupuje do jeho těla. „Tsu…“ zasténá Hisoka slastí. Takže takhle to asi mělo být… Kdysi dávno. Ale teď je to Tsu. Jeho Tsu, který se s ním miluje. Přitiskne se k jeho tělu a natočí tvář, aby ho mohl políbit. Jejich rty splynou a Tsuzuki mu něžně položí ruce na boky a začne se pohybovat.

Slyší jak sténá a svou ruku posune do jeho klína. Pokračuje v té hře rozkoše a slasti, kterou předtím začaly jeho rty. Hladí, svírá, škádlí, vynáší ke hvězdám. I jemu se před očima rozlévají všechny barvy duhy, když cítí, jak je sevřen v jeho těle, když cítí, jak se jeho svaly napínají, když slyší jeho sténání do svých rtů. Dlouze ho pohladí a pak se přetočí. Hisokovy nohy má teď obtočené kolem boků a dívá se do jeho krásné tváře, stažené rozkoší. Hisoka otevře oči.

„Aishitteru,“ zašeptá a přitáhne si ho k sobě blíž. Skoro vyjekne, když se tlak v jeho nitru Tsuzukiho vahou trochu znásobí a jeho tělem projede další vlna slasti. „Aishitteru, Tsu,“ zopakuje ještě jednou a políbí ho.

Tsuzuki uchopí jeho chvějící se boky a teď už ví, že oba chtějí jedno. Začne se pohybovat rychleji a Hisoka mu mimoděk odpovídá. Pořád má ruce zabořené v jeho vlasech a co chvíli se jeho rtů zmocní v tak vášnivém polibku, až oba ztrácí hlavu. Tsuzuki vsune ruku mezi jejich spojená těla a ještě naposled začne to co předtím. Rty střídavě přeskakuje z jeho ramen, na rty, oči, krk, čelo a přitom ho hladí, dlouhými, pomalými tahy, kterými ho přivádí k šílenství.

Do ramen se mu zaryjí jeho prsty a v té chvíli se do ticha noci ozvou dva výkřiky plné slasti. Právě se společně dotknuli hvězd a ani jednomu se nechce na zem.

Tsuzuki se vyčerpaně zhroutí na Hisokovo tělo a jen vnímá jak mu po zádech stéká horký pot. Pak se podívá do jeho tváře. Má zavřené oči a pootevřené rty. Jako předtím…

„Hisoko,“ zašeptá s mírnými obavami. Na rtech se objeví úsměv.

„Bylo to nádherné Tsu. Nádherné…“ odpoví mu a konečně se na něj taky podívá. Tsuzukimu v duchu spadne velký kámen ze srdce. Usměje se také a chce se odkulit, když ho Hisoka přidrží na místě. „Nechoď. Je to tak příjemné, cítit tě.“

„Jsem na tebe moc těžký,“ namítne Tsuzuki něžně. Hisoka ho pevně objeme kolem ramen a Tsuzuki najednou leží na zádech, aniž by postřehl jak se tam ocitl. A Hisokovo tělo spočívá na něm a ještě pořád ho objímá. Má hlavu opřenou o jeho rameno a zase slastně zavřené oči.

„Je to tak lepší?“ zamumlá mu do rtů.

„Ano, takhle je to mnohem lepší. Ty jsi totiž o dobrých patnáct kilo lehčí…“ Tsuzuki se tiše rozesměje a položí svoje ruce kolem jeho pasu. Hisoka ho zasněně políbí.

„Tsu? Jak dlouho jsi to vlastně už chtěl udělat?“ zeptá se poté.

„Milovat se s tebou? Velmi dlouho. Vlastně od té chvíle, co jsi mi vyzunknul to saké a já tě poprvé držel v náručí.“

„To je dlouho…“ Tsuzuki má mírné podezření, že ani neví co říká, ale to ho v tuhle chvíli trápí nejméně.

„Hm,“ zahučí a pohladí ho po vlasech. „Měl bys spát, Hisoko…“ zašeptá mu potom do ucha. Místo toho uslyší jemné oddechování a Hisoka z něho pomalu sklouzne. Tsuzuki se natáhne pro deku a oba přikryje. Pak ho ještě pohladí po vlasech a políbí na čelo.

„Ojasumi Hisoka-san,“ zašeptá a v duchu si vzpomene, co mu řekl teprve před několika dny. „Budu čekat, Hisoko,“ pokračuje do ticha. „Budu čekat na tvůj první úsměv v ranním slunci, na každý tvůj polibek a na další noci s tebou. Budu čekat a rád.“

* * *

Tu noc spal jako zabitý… Žádná noční můra mu nepřetrhla spaní. Jen vnímal, jak se k němu tiskne Tsuzukiho tělo a s myšlenkou na něj, jeho fialové oč, jeho polibky a jejich první milování usnul, jako když ho do vody hodí. A probudil se až ráno…