Beiny...

Bývaly doby, kdy jsem si dávala kafe s mlíkem na dobrou noc a schytávala nevěřícné pohledy okolí.

Můžu konstatovat, že uplynulo už hodně času a podobná praktika už není žádanou kratochvílí, kterou bych mohl šokovat spolubydlící.

Kofein už má zase ten účinek, který má správně mít.

(Jen bych to ráda zjistila v jindy, než ve chvíli, kdy se mi chce spát a paradoxně nemůžu.)

A bývaly doby, kdy mi po alkoholu nic moc nebývalo a nad lidmi s kocovinou jen kroutila hlavou. „Jak ti může být špatně?“

Na každého dojde.

Poprvé jsem se velice moc opila krátce po svých osmnáctinách, což bylo především způsobeno tím, že jsem neměla ani šajn o tom, jak tohle vlastně provozovat. (Nemám dodnes, nejspíš.) Pronesla jsem několik výroků, které mi byly dlouho připomínány. („Caesar byl Řek!“) Na cestě k místu přespání si rozbila koleno a před kamarádčinými rodiči strašně předstírala, že jsem naprosto střízlivá. Nicméně ráno nebylo tak hrozné, bolelo mě všechno možné, ale zažívání a mozek byli na prokazatelně na svých místech a plnili funkce.

Pak už jsem po požití většího, než malého množství alkoholu jen zpívala a objímala všechny kolem.(Občas je i pusinkovala.)

První party po nástupu na vysokou školu byla totéž. Jen jsem si udělala modřinu, když jsem lezla na pružinové autíčko pro děti. A taky jsem potom prospala nekřesťansky mnoho hodin a nebylo mi úplně dobře, ale kocovina jako z románu nikde.

Sestřina svatba se odehrávala v podobném duchu, ale pořád mi nic závažného nebylo. Nic, co by nespravila snídaně, kafe a sprcha.

Nakonec přišla banda mých kamarádů z Jižního města a o osudu mých kocovin bylo rozhodnuto. Totéž o mém vztahu k alkoholu.

Na sedánkách s těmito osobami se pije. Velmi mnoho pije. (A já se to stále nenaučila, sice jsem toho díky své konstituci vydržela dost, ale to není totéž.)

Kromě pití se dělají i jiné věci, jako se například tančí, ale to je vcelku neškodná činnost, pokud si člověk dopřává pravidelný pohyb i mimo tyto události.

Prvních několik probuzení v jejich bytě jsem mohla konstatovat, že zatím všechno dobrý. Studená voda, kafe (nejlepší kafe na světě!) a voilá. A pak přišla studená sprcha, která navždy všechno změnila…

Tu noc jsem musela volat Nex, aby mě odvezla, protože riskovat cestu nočním dopravním prostředkem nebyl dobrý nápad. Ještě že tu dobrou duši mám.

To ráno bylo jedno z nejhorších probuzení v mém životě. Bolelo mě všechno. I ty obligátní svaly, které jindy nebolí. Záda. Hlava. Bylo mi špatně od žaludku. Kocovina obyčejná se snoubila s kocovinou morální ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, co jsem Nex vykládala v autě, že mě takhle viděli vrátní a že jsem psala SMS panu G.

Poprvé v životě jsem po alkoholu zvracela. A ke všemu jsem měla do dvou hodin odpoledne odevzdat korektury jednoho textu.

Fráze „Už nikdy nebudu pít“ najednou pozbyla klišovitého nátěru a stala se jakýmsi příslibem do budoucna, který by bylo záhodno dodržet.

Dodržela jsem ho. Už nikdy jsem si z Jižáku takovou kocovinu nepřivezla a postupně jsem alkohol omezila na pár skleniček, ještě prokládaných pramenitou vodou.

Upřímně, je mi mnohem líp. Nejen v průběhu večera, ale hlavně ráno.

Už mi totiž není osmnáct.