Beiny...

Jak se odbarvují kalhoty…  

… blbě!

Disponuji slovanskou postavou, která zahrnuje prsa, pas a boky rozměry o dost větší, než bych si přála (a můj ortoped se mnou). A taky jsem krátká.

Z toho důvodu vážně nerada nakupuju kalhoty, protože kde to sedí v pase, tam to nesedí přes boky, kde to sedí přes boky, tam bych se do pasu vešla třikrát, a když to sedne jak má, tak to courám po zemi.

Proto se svých kalhot držím jako klíště a odmítám přestat s jejich nošením, dokud mě k tomu nedonutí dírami, které už vážně nejsou zašít, aby to nevypadalo blbě.

Jenže změna je život. A jak skoro každý měsíc přerovnávám psací stůl a knihovnu, tak i můj šatník občas potřebuje provětrat. Jenže já tak strašně nerada nakupuju kalhoty!

A co s tím?

* * *

Na řadu přišly experimenty s barvou.

První dva vyšly perfektně. (Ošoupané tmavě modré džínsy bezva střihu jsou teď černé, světlounce modré zvonáče ztmavly do námořnického odstínu.) Kámen úrazu nastal v případě těch třetích.

Jsou rovně střižené, při delším nošení plandají a trochu padají a jsou bezvadné v podstatě kamkoliv. Bývaly černé a já je chtěla červené. Protože červené kalhoty jsou bezva. (Razím heslo: Za Prahu barevnější!)

Jenže ty džíny jsou asijského původu (a přežily se mnou už několikátou sezónu, aniž by to na nich bylo extra vidět.) A jak známo, tihle lidé nedělají nic napůl. Má to být černé? Bude to černé, i kdyby ses na hlavu stavěla.

Použila jsem odbarvovač, naprala je do škopku a nechala odmočit přes noc. Sotva uschly, byly černé. Asi jsem s tím těch dvanáct hodin skutečně měla nepřetržitě míchat.

Vzala jsem si týden na rozmyšlenou.

Pak přišla na řadu kombinace odbarvovač + pračka. Po hodině a půl jsem je vytáhla z bubnu… Byly černé.

S myšlenkou na pomstu původnímu barvíři, který na ně tu černou nanesl, jsem tentokrát váhala jen hodinu.

Do třetice bylo použito kombo odbarvovač + pračka + nejvyšší možná teplota a nejdelší program. Otevřela jsem dvířka… Ty kalhoty byly černé.

Proklela jsem všechny asijské barviče látky, výrobce mizerných odbarvovačů i neschopnost naší pračky (která se vzápětí odměnila tím, že přestala fungovat). Nakonec jsem se uchýlila k prostředku nejzákeřnějšímu.

Napustila jsem vanu plnou vroucí vody. Vylila tam půl lahve Sava. A džíny putovaly dovnitř. Naše koupelna se po půl hodině proměnila v bazén, který zaměstnává přespříliš úzkostnou uklízečku. V tomto stavu setrvala celých dvanáct hodin, kdy jsem ten kus látky nemilosrdně louhovala v něčem, co mě chtělo sežrat, jen jsem se na to podívala.

Cíle bylo dosaženo. Sice s mírně abstraktními skvrnami, protože nic není dokonalé, ale z černé barvy zůstal jen lehce nazelenalý nádech.

Hurá!

Voda byla vypuštěna (nechť mi ekologové odpustí), džíny putovaly znovu do pračky, tentokrát už s barvou a solí.

Mise splněna.

Celou radost mi už jen mírně kazí fakt, že jsem se k tomu kroku odhodlala až potom, co jsem zbytečně vypleskala dva prací cykly a výrobci odbarvovačů přilepšila o dobrých sto korun. A taky skutečnost, že kalhoty jsou sice rudé jak ta záře nad Kladnem, nicméně s jednou věcí si ani Savo neporadí.

Všechno štepování, prošívání a zašívání je pořád jak kladenské uhlí.

Černé.