Ahoj, já jsem reálnej život...
Že Střípky totálně vymažu z povrchu zemského (internetového), jsem zvažovala několikrát. Zvlášť silná ta touha byla ve chvíli, kdy jsem toužila vymazat hlavně svojí vlastní existenci, nebo přinejmenším zjevné důkazy o ní.
Několikrát jsem založila nové stránky s úmyslem tam všechno zveřejnit znovu. (Obetované, opravené, nové a lepší! Hlavně Lepší!) Nezadařilo se. Přišlo mi líto těch let, nechtěla jsem ztratit spojení s vlastní minulostí, s tím já, které zůstalo sedět v lavici střední školy a do ohmataných sešitů si psalo povídky a snilo o kariéře velké spisovatelky. Novinové titulky byly samozřejmě zahrnuty v ceně. ("Opět boří žebříčky bestsellerů! Konvence se jí bojí! Okouzlující, inteligentní! Rozhovor se stálicí literárního nebe!")
Postupně mi hlavně došlo, že vymazáním stop vlastní existence svoje problémy nevyřeším... A potom, nikdy jsem nepřestala psát, ačkoliv jsem to často a ráda tvrdila. Koneckonců, na Muraki Page jste se s mým jménem setkávali často. (Laboratoř je v rekonstrukci, možná se přesune na jinou adresu.)
Když člověk několik let píše ve spoluautorství, zvykne si, že je tu někdo druhý, který doplňuje jeho myšlenky, a do jisté míry zakrní. (Ano, ano, už po těch dvou odstavcích mi zoufale chybí někdo další, kdo by dořekl, co chci říct...) Návrat k samostatné tvorbě je potom o mnoho těžší, pořád si říkám, že tady už bych měla skončit, protože zasahuju do postavy tomu druhému a co když ji chce vést jiným směrem, než ho posílám já... A pak si uvědomím, že nikdo druhý není a všechny postavy závisejí jen na mně.
Popravdě řečeno, nevím, jestli se mi ještě někdy podaří dostat se do té fáze autorského rozdvojení (roztrojení, atd.) osobnosti, abych bez problémů mohla zrealizovat náměty, které si s láskou hýčkám na potom.
(Pozor, přichází jádro pudla... Ten úvod byl takový neškodně kecací.)
Ale během těch let, co jsem se nevděčně potulovala po všelijakých blogspotech, livejournalech a wordpressech, jsem nashromáždila množství textů, o kterých si myslím, že by bylo škoda, aby zapadly.
Recenze, úvahy nad nesmrtelností chrousta, krátké výsledky mých momentálních posedlostí... Nejsou špatné. A možná mi jejich publikace pomůže překlenout to vakuum, než zjistím, zda mi mé nároky na sebe samu, dovolí napsat něco kvalitního, co bude mít víc jak dvě stránky.
(Třeba ta bakalářka, ta by to už docela zoufale potřebovala.)