Ďábel nosí Pradu (Lauren Weisberger, 2003)
Ďábel nosí Pradu, je můj oblíbený film.
Jeden čas jsem měla nutkání si úvodní sekvenci, podmalovanou skvělou písní Suddenly I see, pouštět každé ráno k snídani, protože se mi zdálo, že potom mě celý další den nezdrtí. (I když na programu dne byla prokrastinace na druhou. Jako v tom vtipu.*)
Na Anne Hathaway se (alespoň mně) moc hezky kouká, trochu mi připomíná Audrey Hepburn. Hlavně tím úsměvem.
Meryl Streep bude nejspíš dokonalá, ať bude hrát cokoliv.
Účast Emily Blunt mě pohnula k tomu si o ní zjistit víc. (A taky se na ní hezky kouká, co si budeme povídat.)
Nebudu zastírat, že si ráda přepínám mozek do klidového režimu, nejlépe u filmů, které nejsou úplně stupidní a navíc se Ďábel svezl na mém znovuoživeném estetickém cítění a zájmu o módu. (Viz článek Módní peklo.)
Ďábel nosí Pradu, je velice zajímavá kniha.
Už možná jen proto, že toho s filmem nemá moc společného. Po přečtení máte pocit, že scénáristé prostě vzali zajímavý materiál, jména několika postav a spíše základní myšlenku, než hlavní dějovou linku… Protože jinak to nešlo. Zfilmovat román tak, jak ho Lauren Weisberg napsala, nejspíš není nemožné, ale chtěla bych vidět producenta, který by to byl ochoten financovat. Obávám se, že rovina psychologického dramatu by si na sebe nedokázala vydělat, jako to umí romantická komedie.
Protože…
Co na plátně vypadá tak efektně a za doprovodu Madonnina hlasu působí jako bezvadná, a vlastně "rozmanitá" rutina, to nablýskané pozlátko báječné práce asistentky největší módní guru v New Yorku, "práce pro kterou by miliony holek vraždily", je v knize surové, namáhavé, od ničeho k ničemu a Madonna k tomu nezpívá.
Skoro máte chuť říct, že vás bolí hlava spolu s hlavní hrdinkou. Hezkého na tom není nic. Je to jen a jen ubíjejíc otročina. A když Andrea prohlásí, že Mirandu nenávidí, přikyvujete tak zběsile, že vás div nerozbolí krk.
Ďábel nosí Pradu, je počin, který na mě po dlouhé době udělal skutečný dojem.
Je to zajímavé porovnání, jakými cestami se může ubírat scénáristická mysl, malé zamyšlení nad tím, co by vlastně mohl, nebo nemohl unést divák, a v neposlední řadě malé popíchnutí, jestli je svět, který se může jevit dokonalým, skutečně takový…
Ať už to ve filmu vypadá jakkoliv, v posledních minutách třeba i lidsky.
* "Co budeš dneska dělat?"
"Nic."
"A nedělal jsi to už včera?"
"Ale ještě to nemám hotový."